Cermaque: Dům slzí (recenze CD)

Jakub Čermák alias Cermaque nabízí na svém debutovém albu zajímavou alternativní formu písničkářství. Písničkářství jako niterné osobní výpovědi, v tomto případě obalené do jakoby neprůsvitného závoje dadaismu. Posluchač nemusí znát pohnutky, které autora vedly k napsání jednotlivých veršů. Nemusí například tušit, že Anežka je Jakubova malá sestřička, které vedle písně, kterou album zahajuje, věnoval i svůj vlastní každoroční hudební festival. Důležitější je, že text písně Anežko začíná jakoby od prostředka slovem „Ještě“, díky němuž Čermák od první slabiky udržuje posluchače v maximální pozornosti. ¨

Že je Dům slzí opravdu jedním z nejsilnějších debutů roku 2009, je z velké části opravdu Čermákovou zásluhou. Jakub je ve svém relativně nízkém věku velmi dobrým básníkem – básníkem který si víc než se zvuky (asonance, vnější podoba slov) hraje s významy a obrazy. Jeho syrové verše neoplývají originálními rýmy (podolkem/pacholkem, ráda/čokoláda), ale překvapí asociacemi, originálními obrazy, nečekaným kupením abstraktních slov nebo novými metaforami: „Jak bílé prsty, když si lusknou při hazardu“ (Židovská); „Bojím se nakažlivých gest / Buddhových Óm / Když straší v strojích“ (Mnémosyné).

Pokud by Čermák svou poezii nazpíval tím nejobvyklejším folkovým stylem, tedy sám s akustickou kytarou, ocenili bychom sice texty, ale tím by zřejmě pochvala končila. Album však naštěstí vedle textů stojí i na dalších pilířích, které pomáhali budovat písničkářovi přátelé. Tím nejdůležitějším byl autor skvělých – pravda, trochu „květovských“ – aranží Martin Evžen Kyšperský. Ten jednak sám nahrál do jednotlivých skladeb mimo jiné klávesy, kytary, baskytaru a další nástroje, jednak v roli producenta do studia přizval hosty jako trumpetistu Martina Kučeru, klarinetistu Antonína Mühlhansla, violoncellistku Veroniku Havlíčkovou a další. Album je zaranžováno opravdu pestře. V Blues Minotaurus zaujme kombinace klávesového doprovodu s chill-outovou trubkou, v Druhém máji hostující beatboxer s lotyšským příjmením Tomas Auniņš nebo v Ingrit industriální rytmus.

Zkušenou producentskou ruku a zajímavé – nadžánrové a především nadfolkové – aranže album potřebovalo. K čemu by totiž byly obraty typu „Že není jenom věcí lidí / Že je i věcí člověka“ nebo „I já tě volám, spanilá! / Potomku Úrana a Gaie…“, kdyby je autor zpíval pouze svým nevýrazným hlasem. Úroveň zpěvu a nevýrazné zabarvení Čermákova je totiž nejslabší stránkou alba. Jenže tak jako Petr Linhart na svých sólových albech přebíjí ráčkování dokonalými texty, silným příběhem a zajímavými aranžemi, daří se i Čermákovi – s pomocí Kyšperského a spol. – zaujmout navzdory svým osobním limitům.

Dům slzí je album náročné, pro úzkou skupinu posluchačů a málokdo si asi písně z něho bude jen tak zpívat. Avšak tak jako písničkáři v 70. letech nabízeli výrazné poselství při ne vždy přesvědčivých hlasových kvalitách, načrtává Čermák s hosty jednu z možných cestiček, kterými by se mohl ubíhat český folk poté, co na tradičních žánrových festivalech ubývá diváků. Folk jako výpověď bude mít i nadále smysl, i když se bude oblékat do jiných, alternativnějších obleků.

Rok vydání: 2009
Vydavatel: Guerilla Records
Žánr: alternativa
Celkový čas: 41:49