Jiří Smrž vydal Kořeny

Jiří Smrž začínal ve skupině Zvoníci (70. léta) pak hrával v duu s Jiřím Kovářem. V 80. letech psal texty pro skupiny Sem tam a Minnesengři (byl krátce i členem této skupiny), v roce 2001 vydal první sólovou desku Dědičná krev a v roce 2005 druhou desku Poslední láska. Je rovněž spoluautorem folkového oratoria Královna severních záseků a autorem básnické sbírky Eurydika v uhelném dole. V listopadu 2013 se úspěšně ukončila i letitá Smržova snaha o vydání před dvaceti pěti lety natočeného a nevydaného alba skupiny Minnesengři s Pavlínou Braunovu Bílé místo, pro které napsal většinu repertoáru.

Jiří Smrž působí na první pohled jako typický písničkář s kytarou. Jeho písně mají bohatou slovní zásobu a nabízejí neotřelé a nevšední postřehy k niterným citům i věcem naopak nejvšednějším. Vyžadují jediné: soustředěného posluchače; nelze je poslouchat jen na půl ucha. Pokud se posluchač do Smržovy zprávy o světě pozorně zaposlouchá a jeho promyšlené písně jej osloví, bude o poznání bohatší.

Na nové Smržovo studiové album museli posluchači čekat dlouhých osm let. Pro natáčení autor přizval ke spolupráci dávného spoluhráče Jiřího Kováře, který sestavil studiovou kapelu a ve studiu ve Vyšším Brodě natočili s řadou hostů třináct typicky smržovsky naléhavých písní: tichých i křičených. Mezi hosty najdeme jména významných osobností naší hudby – Pavlínu Jíšovou, Luboše Malinu, Vojtěcha Zíchu, Mária Biháriho a v poslední písni například i smyčcový kvartet Michala Rataje.

Vydavatel ve své tiskové zprávě, z níž pocházejí předchozí odstavce, ocitoval také úryvek z recenze na demoverzi Kořenů z webu Proglasu:

„V nové Smržově tvorbě přibylo: 1. existenciálních témat, 2. témat cestovatelských, 3. epiky. Pokud jde o cesty, už zdaleka nejde pouze o symbolické putování z Protivína do Těšínova. Tentokrát se vydáme napříč Evropou západní (Ztrácím tě, Margaret) i východní (Pro Eržiku) a dokonce i z USA do Iráku a zpátky (Jack a já). Právě písňový epos Jack a já lze považovat za jedno ze Smržových opera magna. Jde o novodobý válečný příběh, který by jinému autorovi vystačil na tlustý román. Smrž jej s ledabylou samozřejmostí vměstná do písně, ve které předvádí mistrovství zkratky („Jeden ešus, jeden vak“), která několikrát vygraduje a při jejímž poslechu opakovaně mrazí. Zatímco zde autor rozebírá do poslední myšlenky psychologii amerického vojáka v Iráku a posléze načrtává zoufalý obraz ženy, která přišla o naději, v dalším vrcholném díle Čistý ubrus pro Bulata Okudžavu líčí napětí, smutek i radost v nebi po zprávě o smrti velkého ruského básníka. Jestliže v Jack a já o naději nakonec přichází i hrdina písně, v Čistém ubrusu – přes smrt jako ústřední téma – je naděje všudypřítomná. Mimochodem nových konotací tato píseň o ubrusu prostřeném „po gruzínsku na zem“ nabyla po nedávném konfliktu mezi Ruskem a Gruzií.“