Jiří Smrž: Kořeny (recenze demonahrávky)

Jiří Smrž: Kořeny (recenze demonahrávky)
27. října 2008 Folk, Recenze Autor: Milan Tesař

Písničkář Jiří Smrž měl letos vydat nové album. Nakonec se rozhodl jeho realizaci o rok odložit, i když má slušnou zásobu nových písní. Zatímco se budeme těšit na novou desku, která jistě bude konkurovat kolekci Poslední láska, oceněné Andělem, máme k dispozici písničkářovu demonahrávku. Na Proglasu některé písně z ní slýcháte, vysílání jiných autor zatím nedovolil. Přečtěte si náš komentář a případně připojte svůj názor na Smržovu tvorbu.

Jiří Smrž ve studiu ProglasuMnozí současní návštěvníci Zahrady ještě tahali po dvorku kačera, když hrál Jiří Smrž na festivalech s Minnesegry nebo později se skupinou Sem tam. Už tehdy psal zajímavé písně (Vincente, vem břitvu, Otevři deštník nad mým srdcem, resp. Který z těch psů), avšak zlatý věk Smrže-básníka měl teprve přijít. Pozoruhodné bylo už jeho první sólové album Dědičná krev s písněmi jako I kdyby, Marnosti ustup nebo Ohlédni se, Eurydiko. Kvalitativní cesta vzhůru pokračovala na albu Poslední láska s písněmi jako Jeden nádech velryby, Už nebo Z Protivína do Těšínova. Nyní Smrž chystá třetí desku, která měla původně vyjít letos, avšak nakonec bylo její nahrávání pozdrženo a my můžeme jen doufat, že se dočkáme napřesrok.

Zavděk zatím musíme vzít tím, co slýcháme na koncertech (výborné bylo letošní Smržovo vystoupení na Zámku na Zahradě, kde zněly i úplné novinky), tím, co Smrž zpíval loni živě v pořadu Jak se vám líbí, nebo tím, co nesměle předkládá na svých demonahrávkách. Dema si pečlivě střeží, rozdává je s rozvahou a na tom, které mám nyní v ruce, mi pečlivě vyznačil, které skladby lze pouštět v rádiu a které zatím nepovažuje za dokončené či povedené, a pouštět je tedy nemám. Nahrávka má název Kořeny (1. demo), trvá přes 70 minut, a dá se tedy předpokládat, že na ono očekávané album se zdaleka nevejdou všechny písně z ní. Navíc je pravděpodobné, že písecký písničkář přidá nakonec některou ze svých novinek, a že tedy jeho třetí album bude vypadat úplně jinak. Přesto něco málo odhadnout dokážeme…

V nové Smržově tvorbě přibylo: 1. existenciálních témat, 2. témat cestovatelských, 3. epiky. Pokud jde o cesty, už zdaleka nejde pouze o symbolické putování z Protivína do Těšínova. Tentokrát se vydáme napříč Evropou západní (Ztrácím tě, Margaret) i východní (Pro Eržiku) a dokonce i z USA do Iráku a zpátky (Jack a já). Právě písňový epos Jack a já lze považovat za jedno ze Smržových opera magna. Jde o novodobý válečný příběh, který by jinému autorovi vystačil na tlustý román. Smrž jej s ledabylou samozřejmostí vměstná do písně, ve které předvádí mistrovství zkratky („Jeden ešus, jeden vak“), která několikrát vygraduje a při jejímž poslechu opakovaně mrazí. Zatímco zde autor rozebírá do poslední myšlenky psychologii amerického vojáka v Iráku a posléze načrtává zoufalý obraz ženy, která přišla o naději, v dalším vrcholném díle Čistý ubrus pro Bulata Okudžavu líčí napětí, smutek i radost v nebi po zprávě o smrti velkého ruského básníka. Jestliže v Jack a já o naději nakonec přichází i hrdina písně, v Čistém ubrusu – přes smrt jako ústřední téma – je naděje všudypřítomná. Mimochodem nových konotací tato píseň o ubrusu prostřeném „po gruzínsku na zem“ nabyla po nedávném konfliktu mezi Ruskem a Gruzií.

V nových Smržových písních se tak jako dřív setkáme i s generačními tématy a filozofickými přesahy (Umělé slunce: „Čím blíž jsem k slunci, tím víc jsem v temnotách“), s až příliš dospělými úvahami o lásce (Pro Eržiku: „Lásko, miluju tě strašně, ale nemám komu to říct“; Jeden je málo: „Jeden je málo a dva jsou už moc“) i s vyznáním víry, srovnatelným se staršími písněmi I kdyby a (Přesto).
Jiří Smrž se i tentokrát projevuje jako mistr slovních hříček (Přesto: „Společnost s ručením omezených“, „Zastávky, kde čekáme na znamení“) a silných obrazů (modré balónky v Čistém ubrusu pro Bulata Okudžavu). Osobně jsem byl potěšen z Jiřího „kruté“ výslovnosti slova „partner“ přesně v tom kontextu, v jakém je i já vnímám jako pejorativní (Ztrácím tě, Margaret).

Pokud jde o aranže a interpretaci písní, je třeba brát v potaz, že máme v ruce pouze demonahrávku. I první nástřel však cosi napoví. Smrž se pokouší svou charakteristickou a poněkud monotónní dikci obohatit tu elektrickou kytarou, tam přizváním ženského vokálu. Písně jsou spíše vyprávěné než zpívané, což je v naprostém souladu s větším podílem epiky. Některé skladby sice hrozí upovídaností, avšak lze doufat, že bohatší aranže na oficiálním albu tento nedostatek napraví.

Skutečně netuším, které písně Smrž nakonec na své třetí autorské album vybere. Určitě by však neměl vynechat Bulata Okudžavu, Jacka, Margaret, Eržiku, Přesto a závěrečnou tečku Kořeny.

Rok natočení: 2007
Demonahrávka
Žánr: folk
Celkový čas: 71:58