Jaroslav Hutka pětasedmdesátiletý – koncert v Ostravě

Jak se dočteme v knize Vladimíra Vlasáka Folkaři, „k písničkářství přivedli Jaroslava Hutku kamarádi Vladimír Veit a Hvězdoň Cígner, se kterými se potkali v hospodě“. Hutka vzpomíná: „Já jsem původně nechtěl ani hrát, ani zpívat. Veit a Cígner to byli, kteří mě přinutili. Původně jsem si myslel, že jim budu jenom psát texty.“ Od počátku byl Hutka zvyklý hrát s někým, původně chtěl bubnovat v rockové kapele. Ale Bob Dylan mu ukázal, že dostatečně energická muzika se dá dělat i s pouhou akustickou kytarou. „No a Dylan bylo také určení, jak zpívat a jak psát písně, a vlastně taky o čem,“ říká Jaroslav Hutka. 

Sociolog Zdeněk Nešpor píše v knize Děkuji za bolest: „Jaroslav Hutka se svými spoluhráči Hvězdoněm Cígnerem, Petrem Kalandrou a především Vladimírem Veitem představoval nejzřejmější český ohlas dylanovsko-donovanovské písničkářské tradice. Ovšem s tou připomínkou, že zatímco forma byla převzata od sociálně protestujícího a folklorizujícího Dylana počátku 60. let, obsah připomínal spíše současnější projevy tohoto umělce, jeho subjektivistický obrat a přiblížení revoltujícím květinovým dětem.“ Nešpor si ve své knize dále všímá, že Hutkovy apely na nedostatek lásky směřovaly k úzkosti ze ztráty smyslu. Odpověď nebo alternativu písničkář nacházel i prostřednictvím víry. „Ani tady však nebyl nijak určitý, neboť si zároveň uvědomoval, že otázka víry je komplikovaná hlavně tím, že se snadno mocensky zneužívá. Někdo tě donutí, aby ses přiznal, že věříš, a pak ti začne diktovat, co máš dělat a jak máš myslet.“ A sociolog dodává: „Hutka byl příliš v zajetí svého intelektualismu, neměl jasno v situaci, kdy se od něj očekávalo jednoznačné stanovisko.“ 

V 80. letech žil Jaroslav Hutka v exilu v Nizozemsku, odkud se krátce před Sametovou revolucí přestěhoval do německého Kolína nad Rýnem.Tam u něj byl v listopadu 1989 na návštěvě písničkář Vlasta Třešňák, který v knižním rozhovoru To je hezký, ne? vzpomíná: „Seděli jsme v hospodě, pili a rozumovali. Jaroslav každou celou hodinu odbíhal domů poslouchat zprávy Svobodné Evropy. Tak jsem si sám v kolínské hospodě říkal, že se asi něco děje a krčil jsem rameny. Druhý den volala Olga Havlová, ať přijedeme do Čech, do Prahy, na Letnou. Ale mně se nechtělo. Hutka zcvakl kufr. A já se vrátil do Frankfurtu, připravovat se na emigraci do New Yorku, zatímco Jaroslav odletěl do Prahy.“ Jako první politický migrant se Hutka vrátil do vlasti a přijel v Praze rovnou na demonstraci na Letné. „Byl to pohádkový návrat ztraceného písničkáře, a jak je slyšet z nahrávek z Lucerny z ledna 1990, zhodnotilo se po návratu celé moje minulé písničkaření,“ vzpomíná dnes na těch několik málo skutečně revolučních měsíců.