Jaroslav Hutka: Lidové balady mají skutečný obsah

Otázky pro…

…Jaroslava Hutku:

Čím pro vás byly lidové písně v 70. letech a čím jsou pro vás dnes? A posílila váš vztah k nim léta strávená v exilu?

Dnes lidové balady hraji méně, protože mám příliš mnoho nových písní, ale jsou pro mne stále tím, čím pro mne byly. Jsou to filosofické písně s existencionálním obsahem, takže bylo snadné se s nimi ztotožnit. Mám pocit, že usilují o totéž sdělení, o jaké se snažím já. Teprve na základě lidových písní jsem pochopil, jaký obrozenecký brak tehdejší vlastenci implantovali na vesnice a jak původní folklor zcela zničili a zatáhli ho do kýče. Že ty písně mají skutečný obsah a ne jen rýmy, se ukázalo i tím, že jdou velmi dobře překládat. Hodně jsem jich hrál holandsky, německy i anglicky, taky jsem se pokusil o francouzštinu. I v překladu byly stejně pěkné jako v češtině. Cajdáky jako Vínečko bílé nebo Rožnovské hodiny se překládat nedají. Tristan Tzara byl prý velmi ovlivněn absurditou moravských balad, které mu pomohly k vytvoření jeho absurdního divadla.

…Radima Hladíka:

Jaroslav Hutka vzpomíná, že jste mu v souvislosti s jeho úpravou jedné lidové písně řekl: „Máš štěstí, že nerozumíš harmonii.“ Nesnažil jste se tedy uvádět jeho úpravy „na pravou míru“?

Vůbec ne. Já jsem Jardovi do harmonizace nikdy nevrtal, protože on k tomu přistupoval naprosto svobodně. Mnohdy tak vznikly krásné věci, které by studovaný člověk sice udělal úplně jinak, ale výsledek by byl hrozně konvenční. Hutka je pro mne, podobně jako Sušil, synonymem hudební svobody.

Jenže pokud jsou jeho harmonizace tak svobodomyslné a nepředvídatelné, musí být obtížné jej doprovázet…

Tam byla důležitá původní linka, kterou sesbíral Sušil a ve které nešlo sáhnout do jediného tónu, protože by se to celé zbouralo. To je, jako kdybyste sáhli do Beatles, také se to pak celé rozpadne. K Sušilovu repertoáru jsem měl naprostou důvěru, protože to byla muzika prověřená staletími. Ale zároveň to byl základ, na kterém se dalo stavět. Jak říkám, Jardova práce ve mně vyvolávala naprostý pocit svobody. Jenže zároveň za těmi písněmi stojí generace lidí, které je postupně vylepšovaly, až se to dostalo do závěrečného superstavu, který už vylepšit nejde. My jsme to jen vybarvovali, nic víc jsme dělat nemohli.

Na prvním albu Stůj břízo zelená Hutku doprovází více kytaristů (vedle vás také Štěpán Rak nebo Vladimír Merta). Byla i kvůli tomu práce na Hudcích jiná?

Probíhalo to podobně a v podstatě ani do dneška se na naší spolupráci nic nezměnilo. Tedy téměř do dneška, protože v současné době už s Jardou nehraju, ve dvou se ten projekt neuživí. Já jsem už tenkrát v naší spolupráci získal takovou rutinu, že jsem byl schopný hrát i písničky, které jsem slyšel poprvé v životě. Díval jsem se Jardovi na ruku, sledoval jsem, jaké akordy mačká, a podle toho jsem byl schopný hrát. Neprobíhalo žádné zkoušení, byli jsme tak sehraní, že s tím nebyla žádná potíž.

…Fedora Freša:

Jak vůbec na vás jako na klasicky vzdělaného muzikanta působili členové Šafránu? Byla vám česká písničkářská scéna v něčem blízká?

Já jsem do té doby Šafrán nesledoval. Jeho členové, s kterými jsem se seznámil až na společných koncertech, na mne působili jako velmi zajímaví, i když trochu zvláštní lidé. Hutku jsem obdivoval pro jeho přirozenou autoritu, laskavost, rozhled, humor a v neposlední řadě pro nenapodobitelný způsob, kterým moderoval svá vlastní vystoupení. Přirovnal bych jej k Milanu Lasicovi.

(Úryvky z obsáhlejšího rozhovoru z bookletu reedica alba Jaroslava Hutky Vandrovali hudci)