Watermelon Slim: Nejsem nejlepší skladatel, ale jsem básník

Rozhovor s bluesovým hudebníkem Watermelon Slimem

Vystudoval jste historii a žurnalistiku. Vnímáte to jako důležité pro svou dráhu hudebníka? 

Ano, je to pro mne důležité, protože jsem se díky tomu naučil psát. Nejsem nejlepší muzikant na světě, ale složil jsem a vydal 116 písní. A troufnu si tvrdit, že jsem nejen autorem písní, ale také básníkem. Mám například velmi rád Williama Shakespeara a sám píšu sonety v shakespearovském stylu a další rýmovanou poezii. Dává mi to tedy smysl – píšu kvalitní texty, které mohou hrát i dobří hudebníci.  

Vyjadřujete se k veřejnému dění i jinak než hudbou? 

Řadu let jsem na internetu zveřejňoval své pravidelné sloupky nebo blog, chcete-li. Ale skončil jsem s tím. Jestliže si lidé po třech letech administrativy prezidenta Trumpa neuvědomili, co je zač a co on a jeho kolegové dělají, nepochopí to ani v dalších letech. Lidé předstírají, že je to nezajímá. Ale Trump je pro Ameriku hrozná věc. 

Dá se změnit myšlení lidí písněmi? 

To je dobré téma. Můžeme něco změnit písněmi? Myslím, že můžeme změnit lidi, jednoho po druhém. Sám si nejsem po padesáti letech aktivismu jistý, jestli sám mohu písněmi něco změnit. Mám píseň Wrench in the Machine, kterou jsem napsal pro hnutí Occupy u příležitosti desátého výročí napadení Afghánistánu.

Vaše nejnovější album Church of the Blues se skládá z poloviny z vašich skladeb a z poloviny z písní převzatých včetně standardu Smokestack Lightning. Jak takový výběr vzniká?  

Blues poslouchám velmi dlouho. Poprvé jsem je slyšel asi v roce 1954. To mi bylo pět let a vyprávěl jsem o tom už mnohokrát. První celou bluesovou desku jsem si poslechl v roce 1962. Byla od Sonnyho Boye Williamsona. I když nehraji jako on, stále z něj čerpám. V jeho podání jsem například poprvé slyšel i píseň Smokestack Lightning od Howlin’ Wolfa, kterou jsem teď zařadil na album. Tu píseň hraju od té doby, co umím na kytaru a co se hudbě aktivně věnuji, tedy od roku 1970, kdy jsem byl ve válce ve Vietnamu.