Slyšte, lidé!: Zaostřeno na blues

Jedním z témat pořadu bude mezinárodní festival Blues Alive, jehož 16. ročník bude v Šumperku probíhat od 17. do 19. listopadu 2011. Už dvakrát v minulost vystoupil americký kytarista Corey Harris, kterému se v rozsáhlém článku věnuje říjnové vydání elektronického měsíčníku Crossroads. Harris je člověk, který se od blues dostal ke svým africkým kořenům a před 20 lety nějakou dobu studoval a žil v Kamerunu. I o tom je řeč v rozhovoru, který pro Crossroads připravil Daniel Konrád. A protože Corey Harris je Američan s africkými kořeny, dostane se v rozhovoru i na téma rasové nesnášenlivosti. O době relativně nedávné například říká: „Černej mohl mít auto, a když ho zastavili policajti, dostal samozřejmě pokutu a musel k soudu. Když zastavili bílýho, řekl jim, že má strýčka Billyho, ouřadu na místní správě, a hned nějakýho toho strýčka skutečně zavolal a zařídil, aby se přestupek zahrál do outu. U mě doma ve Virginii dodnes existuje několik posvátných bílých příjmení, proti kterým si policajti netroufnou konat. Černoši tím trpí. A když jsem se do Virginie přestěhoval, pochodoval tam ještě Ku-klux-klan! V roce 1990.“

Na titulní straně říjnového Crossroads najdete Kennyho Wayna Shepherda, amerického kytaristu, který je současně jednou z hlavních hvězd letošního Blues Alive. Už v čísle zářijovém vyšla recenze jeho aktuálního alba How I Go, ve které autor Ilja Kučera psal: „Letos čtyřiatřicetiletý zpívající kytarista Kenny Wayne Shepherd patří nesporně spolu třeba s Jonnym Langem nebo Joem Bonamassou k předním a nejvýraznějším představitelům současné bluesrockové generace.“

Dalším tématem říjnového Crossroads je americký kytarista a zpěvák Hubert Sumlin, který také v minulosti v Šumperku vystoupil a který 16. listopadu oslaví 80. narozeniny. „Hubert Sumlin se narodil v Mississippi, vyrůstal však v Západním Memphisu, kde začal hrát spolu se svým sousedem, později neméně slavným muzikantem, harmonikářem Jamesem Cottonem. Zde si ho roku 1954 vyhlédl Howlin´ Wolf, pozval jej do Chicaga a dal mu stálé angažmá ve své skupině. Nezaměnitelná Sumlinova prsty bez trsátka trápená kytara se stala poznávacím znamením nejtemnějšího blues bandu své doby a Sumlin se tak stal vlastně architektem jedné z nejtypičtějších odnoží klasického chicagského soundu, na který se dodnes snaží navázat stovky následovníků.“ To píše o Hubertu Sumlinovi Ondřej Bezr, šéfredaktor Crossroads, v říjnovém čísle na straně 86.

Vedle časopisu Crossroads budeme v pořadu citovat také z antologie A to je blues, která obsahuje „texty blues a o blues“ a která byla oficiálně představena na Blues Alive 2010. Najdeme v ní například tento text Tennesseeho Williamse v překladu Stanislava Mareše: „Z obyčejný rýmy umřela mi moje stará. V devadesáti si potrpěla na cigára. Lehoučká jak dětský drak, jen papír, špejle a drát, vyplula z kuchyňských dvoří jedenkrát. Už nejsem o nic mladší než ta moje stará dáma, když ztratila tíži, a jsem živ jen cigárama. Den co den se ztrácím, už jsem jako pápěří – Bože, otočte tím klíčem v kuchyni ve dveřích!“ Jde o slova smutku, beznaděje, skrytá pod trochu drsnější slupkou. Právě takové je blues.

Elektronický měsíčník Crossroads se sice primárně věnuje blues, ale nevyhýbá se ani žánrům příbuzným. Milan Tesař pro tento časopis připravil rozhovor se severoirským šansoniérem Dukem Specialem, který se doprovází na klavír. Na otázku, jestli zkoušel hrát i na jiné nástroje, odpovídá: „Na kytaru jsem se pokoušel naučit mnohokrát a moc se mi to nedaří. Hraju trochu na akordeon a na trubku a nedávno jsem si koupil ukulele. Myslím, že hrát na ně bude o něco jednodušší než na kytaru. A když se mi to nebude dařit, aspoň to legračně vypadá.“ Dukovy písně stojí z velké části na textech. Jejich autor říká: „Příběh je opravdu důležitou částí mých písní a já si na textech dávám hodně záležet. Ale také rád cestuju a hraju v cizích zemích. A proto mě těší, že anglicky rozumí hodně lidí na celém světě. Loni v září jsem ale hrál v Číně, kde většina posluchačů anglicky vůbec neuměla. Trochu jsem z toho měl strach, a tak jsem nechal překládat úvody k jednotlivým písním. Ale hrálo se nám tam velmi dobře a myslím, že když lidé vidí muzikanty, kteří se na pódiu dobře baví a mezi nimiž funguje určitá chemie, přeskočí to i na publikum. Vezměte si třeba islandské Sigur Rós. Když je poslouchám, vůbec netuším, o čem zpívají, ale jejich skladby mě dokážou rozplakat. Hudba má v sobě něco, co překračuje každý jazyk. Je to ideální prostředek komunikace.“ Celý rozhovor si můžete poslechnout v audioarchivu Proglasu.