Šumperkem znělo blues akustické i elektrické

První hlavní večer 15. ročníku festivalu, 19. listopadu 2010, se nesl ve znamení návratů. Dramaturg Ondřej Bezr totiž tentokrát pozval interprety, kteří se v Šumperku v minulosti již představili. Výsledkem byla pestrá směs blues elektrického (Pat Fulgoni & Lukáš Martinek Band), akustického (Johnny Mars + Michael Roach, resp. Corey Harris) a fúze s world music (No Blues). Právě recitály, které vybočují ze středního proudu elektrifikovaného blues (které jinak na festivalu převažuje), patřily k vrcholům nejen pátečního večera, ale celého letošního ročníku. Překvapil Corey Harris, který se na Moravě představil již v roce 2004. Zatímco tehdy však zahrál s kapelou a jeho tehdejší vystoupení mělo blízko k africké hudbě, tentokrát charismatický Afroameričan nabídl klidný recitál tradičního akustického blues, podobně jako o několik desítek minut před ním špičkový hráč na harmoniku Johnny Mars s kytaristou Michaelem Roachem (tito Američané v minulosti na Blues Alive také vystoupili, ovšem každý zvlášť). Úplným vrcholem pátečního večera (a pro některé i celého festivalu) bylo vystoupení nizozemsko-palestinské formace No Blues: možná ne tak překvapivé, avšak stejně dobré jako před třemi roky. Skupina, která má v základním nástrojovém obsazení arabskou loutnu oud, kytaru a kontrabas, hraje nepopsatelnou směs spirituálů, arabské a africké akustické hudby, country a samozřejmě blues. V Šumperku hrála jednak písně ze svých starších desek (včetně obrovského hitu Black Cadillac) a také novinky ze svého čtvrtého alba, které se prý na místě velmi dobře prodávalo.

K Blues Alive neodmyslitelně patří soboní tematické odpoledne, které zpravidla s blues souvisí jen velmi volně. Letos se ke slovu dostaly čtyři mladé písničkářky: Jana Šteflíčková, Žofie Kabelková, Terezie Palková a Martina Trchová (se svým triem). Janiny surrealistické šansony, Žofiiny zasněné písně, hořké dovádění Tereziino i Martininy najazzlé songy s atmosférou festivalu velmi dobře korespondovaly. Odpoledne, tak jak bylo sestaveno, svědčilo nejen o pestrosti současné (ženské) písničkářské scény, ale také o otevřenosti zdánlivě jednožánrového festivalu.

I když se sobotní večer měl nést především ve znamení koncertu legendy bluesové kytary Johnnyho Wintera, pro některé návštěvníky (včetně autora těchto řádků) měl jiný vrchol. Jakkoli zahráli rakouští bluesmani The Roosevelt Houserockers skvěle a jakkoli v Česku usazená americká zpěvačka Juwana Jenkins svým hlasem publikum doslova uchvátila a i když britský písničkář Justin Lavash – osamocen na pódiu – utáhl s přehledem plný sál šumperského kulturního domu, fenomenální úspěch slavila především dosud neznámá čtveřice The California Honeydrops. Kapela s trubkou, saxofonem či valchou hrála s lehkostí a přehledem směs blues, neworleanského jazzu a dalších stylů (včetně gospelových vokálů) a publikum v Šumperku si okamžitě získala. Samotný Johnny Winter, jehož doprovodná kapela šlapala výborně, předvedl hudbu technicky samozřejmě výbornou, nicméně přece jen bližší střednímu blues(rock)ovému proudu a tím pádem pro hledače nových proudů méně zajímavou.

Letošní Blues Alive měl jedno specifikum, pozitivní i negativní současně. Lístky na sobotní koncerty byly beznadějně vyprodány. Aby pořadatelé zvýšili kapacitu sálu nikoli nafukovacího, zvolili pro letošní rok úpravu sálu pro stání (s několika málo židličkami po straně). To vnímám jako velmi nešťastné řešení – i vzhledem k tomu, že na festival jezdí řada padesátníků i starších posluchačů (mnohdy manželských párů). Blues Alive prostě není záležitost pro teenagery a ne každému vyhovuje jásat vstoje pod pódiem. Navíc takto přecpaný sál je za hranicí možností šumperského kulturního domu: Zatímco do sálu samotného se nadšení fanoušci ještě vešli, o vyhlášené přestávce nestíhal dav ve foyer proudit. Přidáme-li k tomu nedýchatelný vzduch (v předsálí domu kultury je stále ještě povoleno kouřit), vychází, že méně (prodaných vstupenek) by bylo lépe.