Band of Heysek: RL Boyce vás vtáhne do děje

Rozhovor s Janem Švihálkem ze skupiny Band of Heysek

V roce 2019 jste přímo v Mississippi natočili hned dvě alba s tamními předními bluesmany, RL Boycem a Kennym Brownem. O necelý rok dříve jste oba s kapelou doprovázeli mimo jiné na festivalu Blues Alive v Šumperku. Kým je tedy pro tebe RL Boyce, svérázný bluesman, před pár lety nominovaný na Grammy? 

To je zásadní otázka. Pro mne je právě on tím muzikantem, který ze všech žijících bluesmanů nejlépe ztělesňuje originalitu a propojení s prapůvodními kořeny blues. O nikom jiném, kdo by dělal blues na této úrovni a tímto způsobem, v tuto chvíli nevím. A jsem přesvědčen, že nikdo další takový už není. U něj je propojení s kořeny neskutečné a to, jak to dnes dělá, je absolutní unikát. 

V čem spočívá autenticita blues v jeho podání? 

RL Boyce dotáhl do absolutní dokonalosti jednoduchost. Když natočí album, celá deska u něj stojí na jednom jediném akordu. Ne že by na jednom akordu byla postavená jedna píseň, ale opravdu celé album. On má nějak přeladěnou kytaru a v tomto ladění neustále hraje. Jeho originalita je také v tom, že svou hudbu dokáže hrát a podat tak, že člověka to, přestože se pohybuje stále na tom jednom akordu, nenudí. Dostane vás do hypnotického rytmu a hudebního transu, který má hrozně moc společného s africkou hudbou. Nejde ani tak o změny, melodie a sloky, ale je to vyloženě postaveno na repetitivnosti rytmů a na tom, že tě to vtáhne do děje, plaveš a je ti jedno, jestli písnička trvá sedm, nebo sedmnáct minut. V tom je RL strašně silný. Když přistoupíš na jeho hru, ztratíš pojem o čase. 

Kdy ses s jeho jménem poprvé potkal? 

Poprvé jsem jej viděl v roce 2017 na bluesovém festivalu v Oxfordu v Mississippi, což byl začátek mé pouti po Mississippi a Louisianě. Jel jsem z Austinu v Texasu ve vypůjčené toyotě přes celý Texas, Arkansas a část Tennessee. Po třech dnech cesty jsem úplně unavený brzy ráno přijel do motelu. Festival měl začínat brzy odpoledne a já jsem byl rozhodnutý, že několik prvních koncertů vynechám. Ale zároveň jsem měl program nastudovaný a něco ve mně hlodalo, že tohoto chlápka bych vidět měl. A to, že jsem na ten koncert šel, nakonec úplně nasměrovalo můj další hudební život. RL Boyce doprovázel na bicí Cedric Burnside, pro mne jeden z nejlepších bubeníků tohoto žánru vůbec. A na druhou kytaru hrál Lightnin’ Malcolm. Vystupovali asi ve tři hodiny odpoledne, bylo tam jen asi patnáct diváků. A já jsem z toho byl od prvního tónu totálně nadšený, byl to jeden z nejlepších zážitků, které jsem kdy v rámci hudby zažil. RL mě hrozně okouzlil. Šel jsem mu po koncertě podkovat, představil jsem se mu a on mi říká: „Kdy přijedeš do Coma? Zahrajeme si na zápraží, dáme pár piv.“ A tak jsem nakoupil piva, jel jsem k němu do Coma a RL mě vzal po okolí. Ukázal mi například kostel, ve kterém hrával Mississippi Fred McDowell, i jeho hrob. A tehdy mě napadlo, že by R.L. mohl přijet zahrát na Blues Alive do Šumperka. 

V Šumperku vystoupil s dalšími americkými bluesmany na pozdim 2018 a v roce 2019 jste s ním v Mississippi jako Band of Heysek nahráli celé album. Přitom RL Boyce prý zpíval tvé texty. Jak k tomu došlo?

Jemu se líbily moje texty, takže si vždycky vzal nějaký z nich a ten si začal frázovat po svém v rámci písně. Do toho ještě vkládal svoje útržky svých textů nebo nějakých momentálních nápadů. Výsledné texty jsou tedy mix mých a jeho nápadů, ale ve spoustě písní je základem text, který jsem mu dal já. Pro mne byla obrovská pocta, když mi řekl, že se mu moje texty tak líbí. Chtěl, abych se stal jeho textařem. Celou složku textů jsem mu tedy věnoval a teď si mohu zálibně říkat, že jsem textařem muzikanta nominovaného na Grammy. 

Letos jste do Ameriky nejeli, ostatně festival Hill Country Picnic, na kterém jste s kapelou vystoupili před rokem, se kvůli koronavirové krizi nekonal. Chystáte se tam s kapelou příští rok? 

Já nevím. Něco mi říká, že ano, a zároveň si nejsem jistý… Vůbec to neberu jako uzavřenou kapitolu, ale já tím pořád ještě žiju. Stále ty zážitky vstřebávám a je mi s nimi dobře. Je to pro mě příběh, který ještě pořád prožívám. A tak momentálně nemám potřebu se znovu sbalit a rychle se tam zase podívat. Láká mě to tam, to ano, ale není to tak, že si řeknu, že pokud se hranice otevřou, určitě tam hned pojedeme. Je možné, že se tam příští rok zase objevím, ale uvidíme…