Slyšte, lidé! – Krajiny zvuku 2026

S ambientem na svém dvojalbu Písně dne a Písně noci – a především na jeho druhé, „temnější“ části – pracují Milli Janatková a Jaroslav Kořán. Ambient zde neznamená pouze pomalou nebo uklidňující hudbu. Autoři pracují s odlišným vnímáním času, tichem, prostorem a skutečnými zvuky okolního světa. Kořán přímo mluví o meditativních plochách, v nichž si oba hudebníci hrají s reálnými zvuky a „odlišným cítěním času“. Do hudby se přitom dostávají inspirace zvuky přírody i města. Album tak může fungovat jako určitý druh zvukové krajiny, kterou není nutné poslouchat pouze kvůli melodii nebo rytmu, ale také kvůli jednotlivým zvukovým detailům. Výraznou roli má samotný hlas Milli Janatkové. Není zde používán jen jako prostředek ke zpívání klasických textů, ale také jako další zvukový nástroj. Její vokální improvizace se mohou vynořovat z okolní zvukové plochy, reagovat na rytmus nebo naopak vytvářet další vrstvu nad hudebním podkladem. Výsledkem je zvláštní spojení lidského hlasu, perkusí, elektronicky upravených zvuků a terénních nahrávek. I proto lze album vnímat jako setkání improvizované hudby, ambientu a sound artu. 

Pocit plynutí, příznačný pro ambientní hudbu, je zřetelný také na albu Eternal Birth britské flétnistky Elizy Marshall. Ta zde vedle fléten hraje také na balafon, perkuse, kytaru, klavír a další nástroje. Mezi spoluhráči najdeme například senegalského perkusionistu Adyho Thiouneho, gambijského hráče na koru Ansumanu Susa, americko-britského violoncellistu Drewa Morgana, kytaristu a baskytaristu Dónala Rogerse, britského hráče na buben dhol Johnnyho Kalsiho a švédskou houslistku Lenu Jonsson. Album jako celek vychází z představy života jako nepřetržitého cyklu. Inspirací se stal text Transformations Thomase Hardyho a album sleduje cestu od početí přes život až ke smrti a znovuzrození. Příroda zde není jen kulisou, ale jakýmsi živým archivem paměti a předků. Tento koncept se dobře propojuje s ambientním způsobem uvažování o hudbě – důležitější než klasický příběh jednotlivých písní je pocit propojenosti a existence v širším časovém prostoru.

Brian Eno své album z roku 1978 nazval Ambient 1: Music for Airports. V červnu 2025 vydal Eno společně s britskou hudebnicí a skladatelkou Beatie Wolfe album Lateral. Dvojice je společně označuje jako „Space Music“ a album skutečně působí jako hudba určená spíše k ponoření než ke klasickému písňovému poslechu. CD obsahuje jedinou 64minutovou skladbu Big Empty Country, zatímco vinyl ji rozděluje na dvě části – Day a Night. Už tato koncepce ukazuje, že čas a plynutí zvuku jsou zde důležitější než tradiční struktura jednotlivých skladeb. Lateral je součástí trojice společných alb Briana Ena a Beatie Wolfe, která vznikla v roce 2025 – Luminal, Lateral a Liminal. Zatímco Lateral je nejvýrazněji spojeno s představou rozsáhlého prostoru a „vesmírné hudby“, celá trojice rozvíjí společný dialog mezi Enovou tradicí ambientu a hudebním světem Beatie Wolfe. Zajímavé je také vizuální propojení projektů – obaly všech tří alb využívají barevné světelné malby Briana Ena. Lateral tak lze vnímat nejen jako další Enovo ambientní album, ale jako setkání jeho klasického konceptu ambientu s mladší generací elektronických a experimentálních hudebníků.

Album Future Sound of Slovakia 1 propojuje historické slovenské lidové nahrávky s elektronikou. Argentinský producent Cristian Estrella, vystupující jako Mira Tus Manos, pracoval se stovkami archivních nahrávek slovenských lidových písní. Z původních a cappella zpěvů postupně vytvářel nové kompozice a filtroval je svou latinskoamerickou zkušeností. Důležitá je přitom skutečnost, že nerozuměl slovenským textům a při prvním výběru se rozhodoval především podle melodické přitažlivosti. Album není čistě ambientní – jeho hlavním cílem je taneční energie. Na výsledném zvuku se podílejí bicí, bezpražcová baskytara a kytary, přičemž producent Andrés Oddone charakterizuje nejvýraznější stylové vlivy jako no wave, elektro-rock a indie dance. Téměř celé album je podle Estrelly určeno k přenesení slovenských písní na taneční parket a teprve závěr přináší dvě skladby, které se blíží downtempu. Ambientní prvek je tedy spíše ve zvukových vrstvách, elektronickém zpracování a práci s atmosférou.

Jako zvukovou mapu Nikósie pojalo své nejnovější album kyperské trio Nābu Pēra ve složení Savvas Thoma – buben bendir, Natasa Hadjiandreou – vibrafon, perkuse a Demetris Yiasemides – flétna, elektronický dechový nástroj sylphyo a elektronika. Jejich album Soundscapes of Nicosia nebere město pouze jako inspiraci, ale jako svého druhu hudební nástroj – hlasy, ozvěny a další zvuky Nikósie se propojují s akustickými nástroji a elektronickými texturami. Výsledkem je hudba, v níž se hranice mezi skladbou a zvukovou krajinou záměrně stírá. Silným tématem je samotná Nikósie jako město hranic a kulturních střetů. Je to poslední rozdělené hlavní město Evropy a v jeho zvukovém prostředí se potkávají řecké a turecké tradice, vlivy Blízkého východu i stopy koloniální minulosti. Nābu Pēra tuto složitost nepřevádějí do politického konceptuálního alba, ale do zvukové vrstvenosti. Různé hudební tradice, elektronické zvuky a městské ruchy se zde podobně jako samotné město setkávají, překrývají a vytvářejí nový celek.

Belgický houslista Paul Pankert na albu Six Solos propojuje barokní houslovou hudbu s živou elektronikou. Vedle tří skladeb Johanna Sebastiana Bacha a Heinricha Ignaze Franze Bibera zde najdeme tři Pankertovy vlastní kompozice pro housle a elektroniku. Jednotlivé části jsou přitom záměrně řazeny tak, že po každé barokní skladbě následuje Pankertova kompozice, která na ni tematicky nebo formálně reaguje. Album je tak pokusem nechat oba světy vzájemně komunikovat. Celé album vytváří poměrně pestrý oblouk od autentického barokního materiálu přes experimentální elektroniku až k velmi neobvyklému závěru. Skladba Great Again totiž převádí rapový text elektronickým zpracováním do podoby vícehlasé renesanční hudby na základě skladby Jana Pieterszoona Sweelincka.

Především s vesmírnou tematikou pracuje pražský projekt Night Note na svém albu Somewhere out of Sight. Album vytváří jakýsi přechod mezi pozemskou zvukovou krajinou a představou hlubokého vesmíru. Právě tento způsob, kdy hudba neposkytuje doslovný popis, ale spíš prostor pro vlastní imaginaci, je pro ambient velmi charakteristický. Nahrávka vyšla na pražské značce Blue Lizard, která se od roku 1998 specializuje především na klidnou, zejména ambientní hudbu a její přesahy do dalších žánrů. Album tedy zapadá do dlouhodobého dramaturgického směřování labelu, ale zároveň jej dobře reprezentuje svou kombinací ambientu, improvizace, akustických zvuků a elektroniky.

Flétnistka Isabel Bodenseh své album Dignity popisuje jako „hymnus na život ve všech jeho podobách“ a záměrně se zde osvobozuje od jednoznačného žánrového zařazení. Chce se pohybovat volně mezi žánry, zvuky a způsoby hry, což je pro Dignity důležitější než snaha vytvořit čistě jazzovou nebo ambientní nahrávku. Pro posluchače ambientu může být album zajímavé právě jako příklad hudby, která využívá některé ambientní principy – dlouhé zvukové plochy, barevnost, prostor a naslouchání – ale zasazuje je do živého, improvizujícího jazzového kvarteta. Sama Bodenseh hraje na příčnou a basovou flétnu, doplňují ji Hammondovy varhany Thomase Bausera, kytara Johannese Maikranze a bicí Larse Bindera. Kombinace flétny a Hammondových varhan může vytvářet dlouhé, měkké a prostorově působící zvukové plochy, zatímco kytara a bicí do nich přinášejí jazzovější rytmus.

Na závěr pořadu si představíme projekt Dear Uncle Lennie, velmi komorní album, které stojí na neobvyklém spojení preparovaného klavíru, kytary a banja. Autorem většiny skladeb je francouzský pianista a skladatel Camille-Alban Spreng, na několika se podílel kytarista Benjamin Sauzereau, dalším členem je na banjo Marco Giongrandi. Inspirace sahají od americké občanské války a příběhů vyprávěných u ohně až k Leonardu Cohenovi nebo Sufjanu Stevensovi. Banjo a kytara přirozeně přinášejí asociace s americkým folkem a krajinou, zatímco preparovaný klavír tuto představu narušuje a posouvá hudbu do abstraktnějšího světa. Právě v tomto střetu konkrétního folklorního či písničkářského zvuku s neobvyklou klavírní barevností lze hledat nejzajímavější ambientní přesah alba Dear Sister Juniper.