Martin E. Kyšperský – sólové album Vlakem
Brněnský písničkář, kapelník skupiny Květy a spolupracovník naší hudební redakce Martin Evžen Kyšperský vydal nové sólové album Vlakem. V audioarchivu si můžete poslechnout rozhovor, který jsme o něm s Martinem Vedli v prosinci 2016. Album si také představíme v pondělí 30. ledna 2017 od 14.30 v pořadu Třikrát z Proglasu.
Martin Evžen Kyšperský pojal své nové sólové album úplně jinak než své ostatní projekty. Nepoužil na něm totiž žádné kytary, baskytaru ani bicí nástroje. Vše nahrál jen s pomocí klávesových a archaických elektronických nástrojů, svého zpěvu a několika hostů. I přes tento překvapivý přístup však můžeme vnímat souvislosti s Martinovou starší sólovou tvorbou i s jeho písněmi pro skupinu Květy. Právě Kyšperského domovská kapela loni změnila sestavu a Martin pro ni napsal nový repertoár. Kromě toho se v loňském roce jako producent podílel na albu písničkářky Lucie Krpalové, napsal sbírku básní a hrál ve dvou televizních seriálech.
Album Vlakem vzniklo na základě textových náčrtků, které autor napsal během jedné cesty ve vlaku z Prahy do Brna. Celkem tak vytvořil 12 písní, které popisují z různých úhlů pohledu jednu jedinou cestu.
Jedním z hostů na albu je švédský trumpetista Christoffer Strandh. Martin Kyšperský o spolupráci s ním říká: „Chris Strandh je neuvěřitelný. Hraje i na kytaru, basu, klávesy a zpívá. Když má volno, čte si noty. Zbláznil se do hudby tak, že to vyplňuje celý jeho život. Byl právě v Brně a já úplně cítil, že se zvuk desky s trumpetou krásně spojí. Dal to na druhý pokus. Řekl mi jen: Potřebuju příběh. – Něco jsem tedy k písničce řekl, on zavřel oči a jel.“
Martin Kyšperský své album Vlakem věnoval své loni zesnulé přítelkyni Aleně Černé, s níž loni vydal také sbírku básní Marťanské lodě. O ní říká: „Sbalil jsem Alenku proto, že byla kočka. Vtipná a chytrá. Nebylo to tak, že bych věděl, jak píše, a měl to rád. Vlastně bych se bál. Představuju si, že mám rád svoji holku a ona něco napíše, a já to podvědomě srovnávám s literaturou, kterou mám rád – čtu to, nelíbí se mi to, začnu se kroutit, jí na tom záleží, nakonec se pohádáme. Hrůza. Ale Alenka měla cit a talent. Hráli jsme si se slovy a ty básně brali jako hru, co nám zpříjemňovala čas. Že to bude knížka, to začala plánovat, až když se chystala umřít. Já doufám, že to hravé v Marťanských lodích je. Ta svoboda, radost, že se dá plavat v obrazech, v hlavě.“