Jana Kirschner: Moruša: čierna (recenze CD)

Jestliže deskou Krajina Rovina (2010) Jana Kirschner sešla z cesty popové zpěvačky směrem k vlastnímu uměleckému vyjádření a albem Moruša: biela (2013) svůj přináležitost k alternativnímu proudu potvrdila, Moruša: čierna je logickým vyústěním těchto snah. Jde o projekt ještě méně konvenční a množstvím vyjadřovacích prostředků košatější než předchozí desky. Na Bílé moruši častěji probleskovalo světlo jasných melodií. Její černá kolegyně je potemnělá – ne ovšem ve smyslu smutku a deprese. Nezorientovaný posluchač bude mít mnohem víc práce proplést se aranžérskými a zvukovými labyrinty, aby si zapamatoval, nebo dokonce prozpěvoval klíčové pasáže jednotlivých písní. Zpěvačka a spoluautorka nám posluchačský zážitek nijak neusnadňuje a jeden, i když pozorný, poslech alba zdaleka nestačí k tomu, abychom se jím mohli skutečně kochat.

Třebaže písně do určité míry stojí i na textech (a například výrazná Na krídlach divých včiel s verši „Hrá harmonikár / opitý kráľ tancuje sám“ skrývá epické prvky), v prvním plánu stojí hlas jako hudební nástroj, případně i hudba bez hlasu. Úvodní osmiminutová (!) Idú je de facto instrumentálka, v níž se akustické piano noří z ambientního podkladu a jejíž načrtnutá rytmická složka leccos prozradí o vycizelovaném zvuku celého alba. Následující Muzika! má formát bližší klasické písni (3:47), avšak jediné opakované slovo v kombinaci s tentokrát svižnou elektronickou hudbou otevírá dveře do nových světů, na první Moruši ještě netušených. Kdybychom neznali kontext – včetně dalších písní alba –, mohli bychom s trochou škodolibosti říct, že Jana Kirschner zde předvádí něco mezi zrychlenou Enyou, italským discopopem a našimi alternativci B4. První skutečně regulérní píseň Duch mesta (tedy píseň s textem) pak ladí nejen s názvem alba („Kam ma vedie ulicami noc“), ale také s koncepcí desky, která je více než první Moruša vystavěna na práci s elektronickými nástroji. Midi lidi by si píseň klidně mohli vypůjčit vedle Žbirkova Do člna.

Píseň Zem domova kraj opět vyrůstá z ambientního úvodu, aby se rozvinula v mohutný chorální zpěv (zde se nabízí srovnání s cestou Markéty Irglové k jejímu novému albu). Zvuk je zde opět prioritou před srozumitelností do té doby, než se v další rovině (či zvukové krajině) vynoří sólový hlas s doprovodem marimby a elektroniky. A hra pokračuje. Píseň Premeny přináší variace na už zmíněné aranžérské prvky s cimbálem a fragmenty telefonního zvonění v pozadí. Závěrečná Potopa pak délkou přesahuje i úvodní skladbu Idú. Tentokrát jde však o – co do vývoje – dramatickou píseň s bohatým textem, v němž se setkáme se světem zahaleným v tmách, ale i s bílými dunami a hladící duhou. Jde tedy o syntézu bílé a černé, skutečně hymnické završení celého projektu, který vznikal v pěti zemích, v sedmi studiích a s obrovským množstvím hostujících muzikantů. Po Moruších už Jana Kirschner nikdy nebudou obyčejnou popovou zpěvačkou.

Vydavatel: Slnko Records
Rok vydání: 2014
Žánr: alternativa
Celkový čas: 48:57

www.kirschner.com

Článek vznikl pro časopis UNI