Jana Kirschner: Shine (recenze alba)

Za albem Shine stojí docela zajímavý a poučný příběh. Mladá slovenská zpěvačka, jedna z nejúspěšnějších u našich východních sousedů, se rozhodla prorazit ve světě či alespoň v Evropě. Věděla, že popu, byť docela kvalitního, je v každé zemi plno, a tak se plně svěřila do rukou britského producenta Rosse Colluma. Ten jí poradil, aby se přeorientovala na folk (či akustickou hudbu, chcete-li), domluvil jí nahrávání v Londýně, sehnal doprovodné muzikanty a pomohl vytvořit desku, za kterou se Jana Kirschner opravdu nemusí stydět.

Ve skutečnosti to však tak jednoduché nebylo. Vedle pomoci producenta byla pro interpretku minimálně stejně důležitá podpora vydavatelství Universal, které bylo ochotné riskantní podnik finančně zaštítit. A samozřejmě nemalé úsilí celá akce stála samu zpěvačku, která musela na řadu měsíců přesídlit na britské ostrovy a jakoby od nuly znovu začít budovat svou kariéru. S nadějí nejistého pohádkového konce, který se mimochodem ani tři čtvrtě roku po vydání alba nekoná. Album Shine totiž sklidilo úspěchy na Slovensku a v Česku, avšak další evropské národy zatím (?) Janu Kirschner neadorují.

Budeme-li poslouchat Shine jako izolovaný produkt, téměř na něm nenajdeme slabé místo. Zpěvačka se svým producentem (či producent se svou zpěvačkou?) vyprodukovali velmi příjemnou směs folkrocku a country, občas zašpiněnou troškou jazzu tak, aby to nevylekalo současné Janiny fanoušky, nebo naopak přizdobenou kapkou popu tak, aby to ještě bylo stravitelné pro tolerantnější jazzmany a folkaře. Album má zvuk špičkové úrovně, obsahuje příjemné a přitom netuctové melodie, jednotlivé nástroje (basa, kytara, jemné bicí) vyplouvají na povrch v pravých chvílích, interpretka má krásný hlas.

Zkuste si však Shine poslechnout znovu a přitom předstírat, že nevíte, kdo vám zpívá. A najednou si třeba při Simple Song vzpomenete na Američanku Norah Jones, při Finally se vám vybaví její krajanka Sheryl Crow a úvodní Another Day vás nutí myslet na Češku Katku García. Ta sice není tak slavná jako Jana Kirschner, avšak její příjemná směs folkrocku, irské hudby a country vznikla jako výsledek dlouhodobého a především vlastního snažení, kterému producent Luboš Malina jen mírně dopomohl. Ale zpět k Janě Kirschner. Další srovnání, které mě napadá (v písni I Can’t Go), je s rakouským duem Papermoon. I v něm zpívá výrazná zpěvačka, i ono zásobuje rakouskou hitparádu výraznými a přitom netuctovými hity. A přesto – kdo je zná mimo střední Evropu?

Album Jany Kirschner je dokonale vyprodukované. Trochu se ale bojím, že by producentovi s podobným záměrem a srovnatelnými prostředky stačilo opatřit si jinou zpěvačku s podobným hlasem a vyrobil by stejně příjemnou záležitost. Je tedy teď na Janě Kirschner aby dokázala, že to se změnou svého stylu (a podotýkám, že jde o změnu k lepšímu!) myslí vážně a že hodlá na svém novém image folkrockové písničkářky dál cílevědomě pracovat. A že ji neodradí ani případné neúspěchy v anglofonních zemích.

Rok vydání: 2007
Vydavatel: Universal
Žánr: folkrock/country
Celkový čas: 44:17