Bratři Orffové: Šero (recenze CD)

Atmosféru, kterou na mne v roce 2005 dýchlo první album skupiny Bratři Orffové, jsem – slovy jedné z písní – přirovnal k „magickému místu za noci v úplňku“. V tom se totiž skrývá nejen zacílení na hudební místopis (ať už jde o skutečnou krajinu kolem Krnova nebo o místa jako ze snových obrazů) a na potemnělé, šedivé odstíny, ale také magie hudby na pomezí folku a jemné elektroniky. Až po Bingriwingri Bratrů Orffových vyšla obě sólová alba Petra Linharta nebo Soundtrack ke konci světa, majstrštyk skupiny Zrní, stylově, náladou i zacílením na „magický místopis“ Orffům blízké projekty. Navzdory své průkopnické roli má skupina soustředěná kolem krnovského písničkáře Ivana Gajdoše smůlu – tak jako jsem po prvním albu želel toho, že Orffy akademici v cenách Anděl nenominovali na Objev roku, letos mě mrzí, že nepromluvili do žánrových cen. Novinku Šero jsem čekal v nominacích v kategorii Alternativní hudba a možná i ve folku. O to raději jsem za úspěch Orffů ve třetím ročníku cen české hudební kritiky Apollo, který kapele přinesl i finanční odměnu 60 000 Kč.

Bratři Orffové, kteří se v dlouhém mezidobí mezi prvním a druhým albem z hibernace probouzeli jen sporadicky (vydali nějaký ten singl, měli pár koncertů a Ivan Gajdoš mezitím, v roce 2009, natočil nové album svého staršího projektu Poslední výstřel), si na svém novince udrželi vysoko položenou laťku. S převažující melancholickou náladou písní ladí nejen pomalá tempa, ale především vkusná kombinace akustických nástrojů s jemnou elektronikou. Šero je studiový projekt, prakticky každou píseň nahrála jiná sestava muzikantů, přičemž konstantou zůstává pouze Ivan Gajdoš. Zatímco například úvodní skladba Na dně krnovské propasti těží z pestrého souzvuku většího množství nástrojů (elektrická kytara, klávesy, piano, baskytara, bicí, trubka, knoflíkový akordeon baján a další), v následující Do hlavy Gajdošovi (kytary) sekundují pouze Libor Martiník na trubku a Jiří Libánský na zvonkohru a kalimbu. Při tak výrazném aranžérském rozptylu je až s podivem, jak celistvě album působí a jak přirozeně do sebe nálady jednotlivých skladeb zapadají. Oproti prvnímu albu skupina (dá-li se vůbec hovořit o skupině) lehce přitvrdila – ubylo kontrabasových partů ve prospěch baskytary, přibylo elektroniky i elektrických kytary – a přitom celek nezní rockověji ani energičtěji. Gajdošův zasněný hlas jako by na sebe stále navazoval především akustické nástroje, které tak v subjektivním vnímání celkovému zvuku dominují.

V textech ubylo dadaistických momentů, avšak tajemno se z Gajdošovy poeticky nevytrácí. Vždyť kolik významů si posluchač může odnést například z propojení židovských a staroegyptských odkazů v titulní písni Šero!Nebo jak nadějeplně nakonec zní píseň Pak otevřte všechna okna, jejímž ústředním tématem je smrt a lítost z odchodu blízkého člověka, notabene vypravěče! Mimochodem smrt je v Gajdošových textech pouze jednou z forem transformace nebo zmizení – stačí si projít texty Vymazán, Do hlavy („Zmizím v trávě“), Srůst („Tvůj stín […] ztratí se tmou“), Tunel („Ztrácím tělo“). S mizením a vytrácením souvisí i titulní téma šera, všudypřítomná šedivá barva a mlha, která se vznáší napříč jednotlivými texty alba.

Navzdory pochmurnosti a bezútěšnosti přináší Šero Bratrů Orffových minimálně dvojí pozitivní poselství. První z nich známe už od Poea, Baudelaira a Hlaváčka – i ve zdánlivé pochmurnosti se dá nalézt krása a inspirace. Druhým je potvrzením toho, že trend propojování akustického zvuku, jemné elektroniky a poetických textů je stále životaschopný. Orffové dokázali po osmi letech navázat na průkopnický debut a nenásilně svůj zvuk posunout. Nezbývá než se těšit na to, že se po ohlášené pauze (či konci) po nějakých osmi letech opět probudí ze zimního spánku a natočí další nadčasové dílo.

Rok vydání: 2013
Vydavatel: Quazi Delict Records
Žánr: alternativa/elektro
Celkový čas: 50:32

www.bratrioffove.cz