Zrní: Soundtrack ke konci světa (recenze)

Zrní: Soundtrack ke konci světa (recenze)
13. dubna 2013 Recenze, Folk, Alternativní hudba Autor: Milan Tesař

Skupina Zrní s albem Soundtrack ke konci světa zvítězila v anketě Proglasu o Album roku 2012. Dále si na své konto připsala Anděla v kategorii Objev roku a nominována byla v alternativní a folkové kategorii. Jejímu rozkročení mezi žánry i jejímu albu coby koncepčnímu projektu se věnujeme v naší recenzi.

Kladenská skupina Zrní získala cenu Anděl v kategorii Objev roku po třech vydaných řadových albech (a mezitím natočila ještě hudbu k tanečnímu představení). Rok 2012 byl pro Zrní opravdu klíčový a úspěšný, avšak „objevit“ je akademikové měli už před třemi nebo čtyřmi roky. Cena, jistě zasloužená, tak dokládá především zkostnatělost „velké“ akademie a současně posiluje význam žánrových cen. Jen tam se totiž v rámci Andělů děje něco zajímavého.

A tím zajímavým je i skutečnost, že Zrní mělo letos dvě žánrové nominace – v kategorii alternativní hudby, kam se vejde ledacos, a ve folku (country ponechávám stranou, protože to je v názvu kategorie jen do počtu). V dějinách populární hudby se píše o postpunkových kapelách nebo o postrockové scéně. V případě Zrní je na místě označení „postfolková skupina“. Zdánlivě Kladenští z folku vycházejí. V jejich tvorbě hrají důležitou roli texty, v písních nepřeslechnete melodické nástroje (housle, flétna), zpěvák Jan Unger svým vysoko položeným hlasem spíš vypráví, než by předváděl mistrovský pěvecký výkon. Jenže Zrní současně používá prostředky, které s tradičním folkem, vnímaným jako především akustická hudba, nemají nic společného. Dusavý elektronický doprovod, beatbox, roboticky zkreslený hlas – to jsou pro tuto kapelu stejně samozřejmé vyjadřovací prostředky jako akustická kytara nebo banjo. Zrní podobné „postmoderní“ propojení žánrů samozřejmě nevymyslelo (od nás mě jako typický příklad napadají Bratři Orffové, Petr Linhart, raná tvorba Nikoly Braska coby „elektro-písničkáře“ nebo z poslední doby tajemný Kittchen, ve světě je pak elektro-folková scéna v módě už řadu let). Nicméně zatím asi nejvíce ze všech českých kapel dokázalo propojit „anti-folkovou“ alternativní scénu s moderním folkem, zabodovat v obou výše zmíněných žánrových kategoriích.

Soundtrack ke konci světa je album na české poměry novátorské právě mírou propojení dusavé elektropopové estetiky s akustickými nástroji. Ale současně jde o počin staromilecký. V době, kdy vinou internetu začíná po několika dekádách znovu vítězit jednotlivá píseň (coby zvukový soubor) nad celým albem, přichází Zrní s koncepční deskou, kde na sebe písně navazují, jednotlivé motivy se vracejí, řazení skladeb má svou logiku. A nezůstává pouze u toho. V rozhovoru u nás na Proglasu členové skupiny tvrdili, že každé album je přece svým způsobem koncepční záležitost.

Pro to všechno má smysl Zrní poslouchat a zabývat se jeho hudbou. Ano, album přináší momenty povedenější (ty převažují – duet s Karolínou Kamberskou, silné melodie, zajímavé textové obrazy, nevšední práce s rytmem) i slabší (zvláštní frázování občas za hranou toho, co čeština snese; zbytečné opakování témat a protahování některých pasáží). Poselství, které skupina svou tvorbou přináší, tedy ono spojení starého a moderního ve dvou rovinách (stylové a konceptuální), je však důležitější než všechny detaily. A je mimochodem dobře, že Akademie populární hudby – i když se zpožděním – „objevila“ právě Zrní. Kapele to aspoň trochu pomůže ke zviditelnění a akademici se za svou volbu rozhodně nemusí stydět.

Vydavatel: Zrní spolu s Applause Booking
Rok vydání: 2012
Žánr: alternativa/folkrock
Celkový čas: 42:56

www.zrni.cz