Marilyn Oliver: Mé děti začaly s hudbou dobrovolně

Rozhovor s americkou zpěvačkou Marilyn Oliver

V souvislosti s vámi se většinou zmiňuje jméno Muddyho Waterse coby vašeho prastrýce. Jenže on sám vás asi moc ovlivnit nemohl. Byla jste malá, když zemřel…

Můj dědeček byl nevlastní bratr Muddyho Waterse. Když jsem začala hrát se svým otcem a začala jsem zpívat písně převzaté od Denise LaSalle a dalších zpěvaček, dědečkovi se to líbilo a říkával mi: Ty zpíváš blues úplně jako můj bratr. – Já jsem se ho ptala: A kdo je tvůj bratr? – A on, že Muddy Waters. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Ale když jsem byla starší a dědeček stále chodil na mé koncerty, znovu mi říkal, že jednou budu lidem hrát blues stejně jako jeho bratr. A měl pravdu. 

Jak vy sama definujete blues? Je to pro vás především otázka hudební tvorby, nebo textů a jejich nálady?

Řekla bych, že u blues je pro mne důležité obojí, tedy hudební forma i obsah textů. Když zpívám, snažím se skladbu svým podáním opravdu prožít. To v případě blues platí asi víc než u jiných hudebních žánrů. Bluesová píseň, to je příběh, který zpěvák vypráví. A většina písní, které zpívám, je přesně takových. Já se do toho snažím dát veškerý svůj prožitek. 

Žijete v Ohiu, tedy ve státě, který není příliš známý bluesovou scénou. Navíc Akron je relativně malé město. Jaké jsou tam pro tento typ hudby podmínky?

V Akronu my hudebníci nemáme příliš velkou podporu. Není zde mnoho míst. kde bychom tento druh hudby mohl předvést a já momentálně vážně uvažuji o tom, že bych se v budoucnu z Akronu přesunula do jiného města nebo státu, kde má tato hudba lepší podmínky a kde ji lidé víc ocení. Nedávno jsme v Akronu dělali předskokany jedné kapele, která se věnuje Motown music. Hráli jsme směs soulu, blues a funku a měli jsme úspěch. Bohužel však neexistuje žádný ucelený systém podpory a nemůže si tedy vychovávat publikum systematicky. Spoléháme na lidi, kteří sami přijdou a příště přivedou své přátele.  

Hrajete v kapele se svými dětmi. I ony dostaly k blues a soulu přirozeně, nebo jste je musela trochu nutit?

Mým dětem se nelíbí všechna bluesová hudba. Mají rádi spíše severskou podobu žánru, a kdybych s nimi chtěla hrát například písně Jimmyho Reeda a podobných autorů, asi by se jim to moc nelíbilo. Ale důležité je především to, že blues máme v krvi. Já jsem své děti nenutila věnovat se této hudbě. Začaly s tím dobrovolně, bylo to pro ně naprosto přirozené. Dostaly to do vínku. Nikdo z nás nemá žádnou teoretickou průpravu. Prostě jsme jednoho dne vzali do rukou nástroje a začali hrát. Tak jsem i já začala jako dítě hrát s kapelou. 

Na českém turné vás doprovázejí čeští hudebníci – Jan Kořínek na hammondky, Jiří Maršíček na kytaru a Tomáš Vokurka na bicí. Jak probíhala komunikace s nimi před začátkem turné?

Poslechla jsem si jejich nahrávky na YouTube a e-mailem jsem jim poslala skladby, které bych s nimi ráda hrála. A komunikovali jsme spolu také na Facebooku.