Bára Basiková: Vždy mi šlo o poselství a sdělení

Rozhovor s Bárou Basikovou

Posledních několik let spolupracujete s cimbalistou Romanem Veverkou a s jeho skupinou Blue Cimbal. Jak jste se seznámili?

Potkali jsme se tuším před deseti nebo i více lety na nějaké společenské akci. Já jsem tam zpívala Roman tam hrál na cimbál. Byla jsem z jeho vystoupení naprosto unešená. Byl to pro mě nový muzikant s novým hudebním přístupem. Nadchl mě především právě jeho cimbál. To je nástroj, který máme spojený s lidovou hudbou a moravskými písničkami, ale Roman hraje na elektrifikovaný cimbál, a to pokaždé jinak. Jednou jeho nástroj zní jako klavír, jindy jako kytara a vždy je to originální zvuk.

Své zatím poslední řadové album s názvem Slzy jste vydala před pěti lety, ale na svých webových stránkách naznačujete, že máte nové písně. Tušíte už, jak bude vypadat vaše příští deska?

Myslím, že to stylově bude oěpt v duchu alba Slzy, protože taková hudba mi momentálně vyhovuje a baví mě. Chtěla bych na toto album tedy ještě navázat. Opět to bude spíš melancholické, protože já jsem nikdy nezpívala nějaký veselý nebo vtipný repertoár. Vždy to mělo až intelektuální přesah a vždy mi šlo o víc než o hudbu. Důležité pro mě bylo poselství a sdělení, a to samozřejmě včetně textů.

Texty si ale většinou necháváte psát od různých textařů. Nelákalo by vás psát si více textů sama, když jsou pro vás tak důležité?

Když připravuji album, chci se skutečně intenzivně věnovat písním jako takovým, přemýšlet o výrazu, o frázování, o hlasu a neřešit nějaké texty. Jsem tedy vždycky raději, když pro mě slova někdo napíše. Zatím jsem měla pokaždé štěstí na dobré textaře. Byli to vždy autoři, kteří ke mně byly naprosto vstřícní a věděli, že text musí korespondovat s filozofií interpreta, musí mu takzvaně sedět do pusy, musí se mu dobře zpívat. Každý textař, se kterým jsem pracovala, byl ochotem o obsahu i formě se mnou diskutovat. Pokud jsem tam našla nějaké drobnosti, které bylo třeba nějak upravit, společně jsme to vymysleli.

Určitým vybočením ve vašem repertoáru bylo album Gregoriana s latinskými liturgickými texty. Jak jste si je osvojovala?

Učila jsem se jednak výslovnost a také jsem se učila pochopit jejich obsah. Ty písničky se pořád hrají, já je někdy uvádím na svých komorních koncertech s klavírem, pořád mají krásnou atmosféru. Často vystupuji v kostelech a tam vyznívají moc hezky, protože jejich sílu umocňuje to prostředí.

Ve svých 19 letech jste napsala svou literární prvotinu Rozhovory s útěkem. Loni, přesně po 40 letech, kniha znovu vyšla. Jak jste k tomuto novému vydáíní přistupovala?

Samozřejmě jsem knihu musela znovu přečíst. Ta kniha je samozřejmě autentická v tom, že mě zachycuje právě v tom věku devatenáct let a v době, jaká tehdy byla. Za těch čtyřicet let jsem se samozřejmě proměnila nejen já, ale všechno kolem mě. Knihu jsem tedy četla se skutečně smíšenými pocity, někde jsem se musela smát až jakoby nad trapností některých úvah, ale někdy jsem si naopak říkala: To je pěkné, to mě úplně překvapuje, že jsem tohle napsala… Nicméně nechtěla jsem do ní nijak zasahovat a nedělal to ani nakladatel, protože by to ztratilo pravost a autenticitu.