Zemřela Jarmila Šuláková

Město Vsetín připravuje ve spolupráci s rodinou zesnulé Jarmily Šulákové na čtvrtek 16. února 2017 vzpomínkové odpoledne, které se uskuteční od 15 hodin v kině Vatra. Poslední rozloučení s Jarmilou Šulákovou pro kruh rodiny a blízkých přátel se koná v pátek 17. února v 15 hodin, v kostele Horního sboru Českobratrské církve evangelické na Vsetíně. Rodina zesnulé prosí především média o respektování přání.

Jarmila Šuláková se narodila na vsetínském předměstí 27. června 1929 do muzikantské a divadelní rodiny: maminka byla nadšená ochotnická herečka se zálibou v operetě, tatínek všestranný amatérský muzikant ovládající několik nástrojů. Oba své zálibě holdovali i doma a Jarmila už jako dítě výborně zpívala. Od školních let chodila do pěveckého sboru a v něm získala i základy pozdějšího repertoáru.

Z nutnosti se vyučila kožešnickou švadlenou, ale řemeslo jí k srdci nepřirostlo;  živila se jím jen tři roky po vyučení a pak se jejím osudem a (zprostředkovaně) i profesí stala hudba – nejprve, v devatenácti letech, přišlo pozvání  do cimbálové muziky „strýca Michálka“, později pojmenované podle spřízněného souboru Vsacan, a s touto muzikou vzápětí i první nahrávání pro (tehdy československý) rozhlas.  V roce 1950 se muzice oddala i profesně – stala se vedoucí prodejny Supraphonu ve Vsetíně a pracovala v ní nepřetržitě a věrně až do penze v roce 1985. Brzy měla příležitost prodávat i desky s vlastními hity – písničky Okolo Suče, A vy páni muzikanti nebo Kyčera , Kyčera si s ní prozpěvovala celá republika. Sama s humorem vzpomíná na situace, kdy jí někdo v krámku pochválil či pohaněl její vlastní nahrávky nevěda, kdo mu je prodává.

Sebevědomá, ale skromná zpěvačka na sobě vytrvale pracovala – tehdy už pod vedením budoucího manžela Ludvíka Schmidta, houslisty a sběratele lidových písní; po Vsacanu přišla „jejich“ Kyčera, pro kterou s manželem sbírali materiál po dědinách na vsetínské Bečvě – staří pamětníci jim zpívali, oni zapisovali a učili se.  Cimbálová muzika Kyčera fungovala čtrnáct let, pak se muzikanti rozešli na vojnu a na školy. V devětadvaceti se stala matkou dcery Zuzany, provdané Pavlůskové.

V polovině minulého století se v interpretaci lidové písně pořádala řada soutěžních přehlídek – a pokud Jarmila Šuláková zrovna nevyhrála, tak se většinou umístila na stupních vítězů (1957 MFF Strážnice, 1955 Světový festival mládeže ve Varšavě, 1957 tentýž festival v Moskvě).  Díky muzice procestovala celý svět – sama nejraději vzpomíná na zájezd do USA v roce 1969, kdy zpívali krajanům a pobývali v jejich rodinách.

Kromě domovského Vsacanu a Kyčery spolupracovala rovněž s celou řadou jiných (nejen valašských) souborů a lidových muzik – výrazněji s Kašavou, Olšavou, Cimbálovou muzikou Michala Miltáka, Polajkou, s cimbálovou muzikou Soláň i souborem Jasénka. Ke třem jejím „osudovým mužům“ patří kromě manžela Ludvíka Schmidta zpěvácký souputník Josef Laža a cimbalista a hudební redaktor ostravského rozhlasu Jan Rokyta. Zejména setkání s Janem Rokytou bylo pro Jarmilu Šulákovou v mnohém osudové – právě on inicioval celou řadu společných vystoupení i rozhlasových nahrávek s ostravskou cimbálovou muzikou Technik. Bylo jich okolo 250.

Mnohaletá byla také spolupráce Jarmily Šulákové s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů, který vlastně provážela po celou dobu jeho existence – sólistkou BROLNu se stala krátce po jeho založení v roce 1952 a spolupráce přetrvala až do jeho znovuobnovení pod rozhlasovými křídly; účinkovala i na nedávných galakoncertech k výročí orchestru.

Ačkoliv její doménou zůstala podnes lidová píseň, od roku 1996 vystupovala s folkrockovou kapelou Fleret z Vizovic. Zprvu jednorázová spolupráce přerostla v trvalou symbiózu, která Jarmile Šulákové otevřela cestu k několika dalším generacím posluchačů. Na koncertech si je podmanila svou neuvěřitelnou vitalitou a neslábnoucím entuziasmem. Z tohoto působiště si také odnesla svá přízviska „valašské tornádo“ a „šulambáda“; na obě byla patřičně hrdá.