Wernyhora: písně Bojků a Lemků

Wernyhora: písně Bojků a Lemků
26. října 2022 World music, Aktuality Autor: Milan Tesař

Skupina Wernyhora ze Sanoku v jihovýchodním cípu Polska se na svém albu Toloka zaměřuje na lidovou hudbu Bojků, mizejícího etnika, které tradičně obývalo jižní Svahy Karpat na pomezí dnešní Ukrajiny, Slovenska a Polska. Zatímco ještě před druhou světovou válkou tvořili Bojkové většinu obyvatel této oblasti, v současné době jsou jejich nářečí a folklor pozapomenuté. Na naše otázky odpovídá zpěvačka skupiny Wernyhora Daria Kosiek.

Rozhovor s Dariou Kosiek ze skupiny Wernyhora

Jak byste vaše trio představila?

Jsme skupina z polského Sanoku a říkáme si Wernyhora. Kapelu tvoří Maciej Harna, Anna Oklejewicz a já, Daria Kosiek. Hrajeme lidové písně. Tedy lidové jsou texty a melodie, ale naše aranže jsou nové. Hrajeme hudbu z polsko-ukrajinského pomezí, z regionu, který obývali Bojkové a Lemkové. Většina těch písní je v ukrajinštině, ale některé jsou právě v dialektech Bojků a Lemků.  

Kdo jsou Bojkové a Lemkové?

Bojkové a Lemkové jsou karpatské etnické menšiny, které mají své kořeny v Podkarpatské oblasti Ukrajiny. Žijí v dnešním Polsku, na Ukrajině a také v menší míře na Slovensku. My hrajeme především hudbu Bojků, která silně souvisí s mými vlastními kořeny. Mí prarodiče pocházeli z Polonin na pomezí Polska, Slovenska a Ukrajiny a v roce 1947 byli v rámci Operace Visla odsunuti do severního Polska. Pro mne je velmi důležité představovat lidem hudbu, kterou zpívali ve svém původním domově v Karpatech.   

Čím je pro vás tato hudba výjimečná?

Je to samozřejmě hudba mých prarodičů. Od hudby ostatních polských regionů se liší samozřejmě jazykem. A jiné byly i nástroje. My samozřejmě používáme i nástroje, které k tradiční karpatské hudbě nepatří, jako jsou niněra nebo viola da gamba. V oblasti Karpat existovaly také specifické hudební formy. K tradici Bojků i Huculů patří kolomyjky, které se ovšem lišily nejen u těchto dvou etnik, ale často i od vesnice k vesnici. Další tradiční hudební formou Bojků byly ladkanky, krátké popěvky, používané při svatebních obřadech, ale i při jiných příležitostech jako třeba při dožínkách nebo při letnicích.    

Vaše skupina má netradiční nástrojové obsazení, používáte napřílad například niněru nebo violu da gamba. Jak tato sestava vznikla?

Před pár lety jsem se seznámila s Maciejem. Zúčastnila jsem se jeho dílny, na které učil hrát niněru. Nakonec sice na niněru nehraji, ale s Maciejem jsem začala spolupracovat. Jako duo jsme koncertovali v Polsku a na Slovensku a v roce 2019 jsme se rozhodli přibrat další nástroj. Niněra a hlas se k sobě sice skvěle hodí, ale do plného zvuku nám chyběl ještě jeden prvek a jako ideální jsme si představovali nějaký smyčcový nástroj. Napadlo nás, že přibereme Annu, která hraje na violu da gamba a další staré nástroje, které dobře ladí právě s niněrou i s lidským hlasem. Tak vzniklo naše nástrojové obsazení a ani nás nenapadlo, že by to mohlo být jinak.   

Letos v létě jste vydali nové album Toloka. Co na něm najdeme?

Naše nové album obsahuje jedenáct písní a je tematicky velmi pestré. Najdete na něm například koledy a na druhé straně písně vztahující se k letnímu období. A samozřejmě také kolomyjky. Většina písní pochází ze sbírek polského etnografa Oskara Kolberga, který se věnoval sběru písní v 19. století. Bohužel v dnešní době už Bojků v oblasti Karpat žije velmi málo, a proto musíme čerpat z těchto starých knih. Některé písně však pocházejí i ze současných terénních výzkumů Macieje Harny, který bádal v regionu obývaném Lemky, a jedna píseň pochází ze sbírky mého manžela, který je antropolog a také se věnuje terénním výzkumům. Z jeho sbírky pochází píseň Oi, u noči.