Tango, z nějž mrazí – kanadská Payadora živě ze studia

Rozhovor s kanadský producentem Danielem Rosenbergem o projektu Silent Tears

Jak charakterizovat projekt Silent Tears?

Silent Tears je projekt založený na básních a svědectvích žen, které přežily holocaust a později žily v Kanadě. Mnohým z nich je nyní přes 90 let, některé z nich již zemřely. To album je nejen o tom, čím prošly během války, ale také o traumatech, se kterými se stále potýkají. Jednou z těchto žen je Molly Applebaum. Té je nyní 93 let a žije v severním Torontu. V roce 2017, když jí bylo 87, napsala knihu, která získala několik ocenění a podle které se učí po celém světě. Jmenuje se Pohřbená slova a pojednává o jejích zkušenostech v Polsku, kde byla v době války prakticky pohřbena pod stodolou. Farmář ji totiž během války – to jí bylo dvanáct až čtrnáct let – ukryl pod zem před nacisty. Tato píseň je o tom, jak doufala, že její nejlepší přítelkyně z té doby, dívka jménem Sabina Goldman, bude ve skrýši s ní. Molly byla do Sabiny zamilovaná a doufala, že se k ní připojí. Molly však dostala od Sabiny dopis, který si pak schovávala po celý život. V dopise Sabina píše, že s Molly nemůže jít do úkrytu, protože musí zůstat se svými rodiči, kteří byli ve špatném zdravotním stavu, a že její osud bude spojen s nimi. Bohužel Sabina byla zabita hned následující týden.

Skupina Payadora Tango Ensemble i vy jste za album Silent Tears dostali řadu ocenění. Jak to pro vás bylo důležité?

Bylo to úžasné. Album získalo také cenu Canadian Folk Music Award za nejlepší produkci a bylo uvedeno na CBC, kde bylo zvoleno za jedno z nejlepších alb. Ale nejdůležitější jsou především ty příběhy. Ženy a děti často představují hlasy, které nejsou během konfliktů slyšeny. Pokračuje to i dnes, kdy se odehrávají příšerné konflikty v Izraeli a v Pásmu Gazy, na Ukrajině a na dalších místech. Ženy a děti jsou oběťmi hrůzných zločinů během válek, ale o jejich zkušenostech bohužel často neslyšíme. Tyto písně, ačkoli jsou o událostech z čtyřicátých let, bohužel odrážejí věci, které se dějí i dnes, ať už jde o sexuální násilí, hladovění nebo hlad. Tato traumata si oběti nesou po celé dekády.    

Zmínil jste Molly Applebaum. Čím si tedy ona prošla?

Je vůbec těžké uvěřit a pochopit, čím si prošla. Farmář pohřbil Molly spolu s její sestřenicí do dřevěné krabice s malým otvorem na dýchání, protože trestem pro Poláky nebo kohokoli jiného, kdo ukrýval Židy, byla smrt. Ukryl je pod svou stodolou, a když do toho otvoru pronikl dostatek světla, Molly si psala deník o tom, čím procházela. Velká část hudby k Mollyině příběhu byla založena na polském tangu, které bylo v té době nesmírně populární. Mnoho těchto skladeb mimochodem napsali Židé. Píseň Bitter Winter, Krutá zima, pojednává o Mollyině zkušenosti s chladem, izolací, hmyzem a vůbec touto hroznou situací. Hudbu k této písni složila Rebekah Wolkstein, která se snažila tuto zkušenost vyjádřit.

Album je ovšem zajímavé i hudebně. Jako hlavní vyjadřovací prostředek jste vybrali tango. Proč?

Ano, mnoho lidí by si mohlo říkat, že jde o písně v jazyce jidiš, tak proč tango? Ale ve 20. letech minulého století se tango rozšířilo po celém světě. Tango se dokonce hrálo ve Vietnamu a Payadora má jedno vietnamské tango v repertoáru. Když jsem dostal nápad na tento projekt, první, koho jsem oslovil, byla Rebekka. Payadora Tango Ensemble je totiž jeden z nejlepší souborů tohoto žánru v Severní Americe, a i když se zaměřují především na argentinské tango, jejich záběr je mnohem širší. Ve 20. letech se Polsko stalo nejdůležitějším centrem evropského tanga a Varšava byla hlavním městem židovského tanga. Vznikly tam tisíce gramofonových desek. Když jsme připravovali toto album, nemuseli jsme ani chodit do bazarů a shánět staré desky. Spousta materiálu je na YouTube. Jeden z mých oblíbených skladatelů se jmenuje Artur Gold. Narodil se v roce 1897 ve Varšavě a napsal spoustu překrásných melodií ve stylu tanga. Artur Gold byl ve své době docela známý, měl na svém kontě mnoho nahrávek. Když nacisté obsadili Polsko, byl Gold poslán do varšavského ghetta a poté do tábora smrti v Treblince. Tam dostal za úkol vytvořit z vězňů koncentračního tábora orchestr, který by bavil členy SS. Bohužel Artur a všichni členové jeho orchestru byli v roce 1943 zavražděni nacisty. Na albu máme píseň, která se jmenuje Romani Waltz a která je poctou Arturu Goldovi a jeho orchestru, stejně jako všem romským obětem holokaustu.    

Proč vlastně dnes formou nových skladeb tyto události připomínat?

Má to dva hlavní důvody. Ten první je, že chceme s lidmi sdílet příběhy o tom, co se dělo za války. A druhý, že chceme upozornit na tato dlouhodobá traumata dětských obětí. Žijeme také v době, kdy zbývá už jen pár těch, kteří přežili holokaust. Molly Applebaum má 93 let a já považuji za úžasnou zkušenost to, že můžeme sdílet její příběh a ona je stále ještě naživu a může o tom sama vyprávět. Protože je na tom už zdravotně špatně, přednáší v současné době univerzitním studentům přes zoom. K dispozici je také její kniha Pohřbená slova, ve které se vyrovnává se svými zážitky z dětství. Když byla v roce 1942 zahrabána pod zem a prošla si opravdu hrůznými momenty, bylo jí dvanáct let. Studenty její příběh přitahuje. Mohou se identifikovat s tím, čím si prošla, a to skrze její psaný příběh. Je to totiž příběh, který psala dvanáctiletá nebo čtrnáctiletá dívka. Následující píseň, kterou uslyšíme, pojednává o jejích zkušenostech na samém konci války, když už byla na samém konci svých psychických sil. Farmář ukrýval Molly a její sestřenici v bedně pod stodolou, ale také se s těmito dívkami sexuálně stýkal. Ony byly naprosto bezmocné a ve svých dvanácti, třinácti nebo čtrnácti letech s tímto jednáním samozřejmě nemohly souhlasit. Jednoho dne jim farmář přestal dávat najít a ony jej prosily, ať ještě pokračuje, že třeba válka už brzy skončí. Mollyina mu napsala na kus papíru, že si uvědomuje, že je nemůže živit věčně, ale že by mohl ještě nějakou dobu pokračovat. Molly se k dopisu připojila a zalhala, že je těhotná a čeká s farmářem dítě. Doufaly, že po přečtení se nad nimi farmář slituje. Válka naštěstí jako zázrakem skončila a ony farmáři tento svůj dopis už nikdy nepředaly. Během tohoto turné pojedeme do Polska, kde budeme hrát také ve městě Dąbrowa, kde byla Molly zahrabána do země a kde stále žijí potomci tohoto farmáře. Molly a její děti zůstaly s touto rodinou v kontaktu. Bude to tedy zvláštní zkušenost hrát tyto písně právě v tomto městě, kde se to všechno stalo.