Suonno D’Ajere: Neapolská hudba zůstane ve vašem nitru
Pořad v souvislostech
Rozhovor se skupinou Suonno D’Ajere
Budeme vysílat
Koncert skupiny Chapadla ze studia Proglasu
Rozhovor s finským hudebníkem Ilkkou Heinonenem
Se skupinou Dukla o albu Stejný lepší
Vysílali jsme
Koncert skupiny Mate Radi Hadi ze studia Proglasu
Theodoros Karellas & Jana Holíčková
Se skupinou Dukla o albu Stejný lepší
Audioarchiv
Suonno D’Ajere, což znamená Včerejší sen, je název zlidovělé písně neapolského písničkáře Pina Danieleho, který zemřel v roce 2015. O rok později vznikla v Neapoli tříčlenná kapela, která se právě na jeho počest také pojmenovala Suonno D’Ajere. Trio se věnuje tradičním neapolským písním, které propojuje s prvky jazzu, klasické i populární hudby. Rozhovor se skupinou jsme natočili na světovém hudebním veletrhu WOMEX. Premiéra 16. června 2023.
Rozhovor s italskou skupinou Suonno D’Ajere
Jméno vaší kapely znamená „včerejší sen“, ale jde zároveň o název jedné neapolské písně. Proč jste se takto pojmenovali?
Ano, jméno kapely skutečně je zároveň název písně neapolského umělce Pina Danieleho, ale není to jediný důvod, proč jsme se tak pojmenovali. Pro nás je důležitý i význam těchto slov. Chceme na svých koncertech vyprávět historii naší tradiční hudby a přinášet ji dnešním posluchačům, a to včetně mladých lidí. Chceme, aby si právě mladí tento repertoár poslechli.
Jak jste se konkrétně vy dostali k tradiční neapolské hudbě?
Já jsem začal poslouchat a hrát tradiční neapolskou hudbu, když mi bylo deset, a poslouchám ji stále. A myslím, že to tak má v Neapoli každý, protože je to něco, co zůstává v našem nitru. Může se stát, že někdo na ty písně zapomene, ale ony v něm zůstávají, i když o tom neví. Pak je jen potřeba dostat je opět ven.
Jak se tedy to, co hraje vaše kapela, podobá tradiční formě neapolské hudby? Co je ve vaší hudbě tradičního?
V našich písních je tradiční úplně všechno. Hrajeme je tak, jak jsme se je naučili. Ale hrajeme je také tak, jek to cítíme, a právě to je to nové, co můžeme posluchačům dát. Hrajeme neapolské písně tak, jak je slyšíme. Ale samozřejmě každý z nás má jiný hudební základ, a tak každý z nás dává do aranžmá něco ze sebe. Jsme v kapele tři – zpěv, kytara a mandolína. Nejsme tedy velký orchestr a nemůžeme tuto hudbu hrát přesně tak, jak byla napsána. Ale snažíme se hrát co nejlépe a vytvořit tak dobrý zvuk, jak jenom můžeme.
V čem se tedy vaše úpravy písní liší od jejich předloh?
Myslím, že rozdíl není v melodii, většinou není ani v akordech. Jde o způsob, jakým tu píseň uchopíme. Kromě toho si myslím, že bychom měli psát i nové písně jako je například skladba Suspiro na našem prvním albu. Na tom druhém už by mělo být autorského materiálu víc.
Jakým způsobem jste písně na své první album vybírali?
Snažili jsme se při výběru písní o komplexní pohled na naši hudební tradici. Na albu totiž najdete téměř všechny typy hudby, které v určitou dobu k neapolské tradici patřily. Důležité pro nás byly úplně stejně melodie, texty i harmonie, a především jsme se snažili o to, aby naše interpretace byla co nejvěrnější. Nejsou to tedy naše autorské písně, ale na zkouškách jsme si je osvojili tak, že do nich každý přinesl svou vlastní zkušenost z doby, než jsme před pěti lety začali fungovat jako kapela.
(Skupinu tvoří Irene Scarpato, Marcello Smigliante Gentile a Gian Marco Libeccio.)