Sofie Vanden Eynde: album o vodě a jejím věčném pohybu

Rozhovor s loutnistkou Sofie Vanden Eynde

Jaká byla vaše cesta k hudbě a konkrétně k loutně?

Nejstarší hudební vzpomínka, kterou mám, je koncert flamenca ve Španělsku, kde jsem byla na prázdninách s rodinou, když mi bylo devět. Právě tehdy jsem si měla vybrat nástroj, na který se budu učit. Zvažovala jsem, jestli hrát na klavír, nebo na klasickou kytaru. A právě v té době jsem poprvé slyšela flamenco, což rozhodlo o tom, že to bude kytara. A jsem moc ráda, že jsem si tenkrát vybrala kytaru, protože ta mě potom přivedla k loutně. Už jako malou mě zajímala stará hudba, a konkrétně hudba renesanční. To, že jsem z kytary přešla na loutnu, pro mne byl tedy logický krok. Studovala jsem nejprve v Bruselu, a poté jsem si studium loutny prohloubila v Basileji ve Švýcarsku. A po celou tu době mě zajímala i jiná než evropská klasická hudba. Nyní už více než deset let spolupracuji s hudebníky, kteří mají úplně jiné kořeny než já. Jsou to především muzikanti z Blízkého východu. Zdá se tedy, že právě to je můj hlavní hudební zájem.    

Proč se vaše nové album jmenuje Whirling Waters?

Whirling Waters je už druhý program mého dua s iráckým loutnistou Saadem Mahmoodem Jawadem. Během našeho turné jsme měli možnost hodně mluvit o hudbě. Povídali jsme si během obědů a večeří, strávili jsme spolu opravdu hodně času. A Saad se mi svěřil, že jej v poslední době velmi zajímá, jak krajina a zeměpisné podmínky ovlivňují hudbu. Například v poušti vzniká úplně jiná hudba než tam, kde je hodně zeleně a často prší. Písně tam zní úplně jinak. Začali jsme si tedy o tom povídat a mně přitom došlo, že charakter krajiny formuje především přítomnost vody. Voda byla důležitým prvkem i v renesanční a barokní kultuře, protože voda symbolizuje pohyb. Myšlenka pohybu byla velmi důležitá v době raného baroka. A když mluvíme o vodě, nesmíme zapomenout na motiv slzy, té mystické kapky vody, která mění lidi. Řada renesančních skladatelů se inspirovala slzami, byl to velmi důležitý motiv v tehdejší hudbě. Po všech těchto úvahách bylo naprosto logické, že svůj další společný program věnujeme právě vodě. Já osobně mám pak velmi ráda motiv vodního víru. Líbí se mi totiž súfijská kultura a poezie, se kterou souvisí tanec takzvaných „vířících dervišů“. Můj dobrý přítel, ruský skladatel Vladimir Gorlinskij, se o súfijskou hudbu také velmi zajímá a přímo pro nás složil skladbu, kterou nazval Súfijská píseň. Z těchto všech důvodů se tedy naše album jmenuje Whirling Waters, Vířící vody. Řekněme, že jsme mysleli na vodu v jejím věčném pohybu.    

Album jste natočili jako dva loutnisté. Jak si mezi sebe dělíte role?

Na celém albu hrajeme se Saadem společně. Jsou tam pouze dvě krátké předehry, ve kterých hraji sama, v jedné na loutnu a v jedné na theorbu, ale jinak opravdu hrajeme celou dobu spolu. Na albu jsou například renesanční písně Johna Dowlanda, ve kterých já hraji doprovod a Saad hraje první hlas, vokální linku, a poté na ni improvizuje variace. To je jeden způsob, jakým společně tvoříme hudbu. Dále máme v repertoáru skutečně polyfonní renesanční hudbu, jako je například skladba od Francesca da Milano. To je opravdu „extrémní“ franko-vlámská polyfonie. Myslím, že pro Saada byla výzva tuto skladbu hrát, protože se velmi liší od hudby, na kterou je zvyklý a která je striktně monodická. V tomto případě tedy prostě hraje jeden z hlasů této polyfonie. Dále máme na albu barokní hudbu, ve které pracujeme se stále se opakujícím motivem, nad kterým Saad vytváří různé variace a improvizuje. To jsou prvky, které máme ze západní klasické hudby. A pokud jde o hudbu východní, Saad napsal některé vlastní skladby, ale ty jsou vždy založeny na hudbě lidové. Na albu máme například skladbu Al Dana, která pojednává o lovcích perel. Saad sice pochází z Iráku, ale aktuálně žije na Bahrajnu, což je ostrov, který zbohatl právě díky lovu perel. To, že se tam lidé nořili do vody a hledali perly, bylo na Bahrajnu tradiční „řemeslo“, se kterým se pojil i zvláštní druh lidové hudby. Saad tedy použil právě tyto písně, jejich melodie a tradiční rytmy, a inspiroval se jimi při komponování vlastních skladeb. Máme totiž ještě jednu píseň, která je také založena na bahrajnském folkloru. A chci zmínit také skladbu Ship of the Desert, která je založena na rytmu, v jakém by skutečně zpívala karavana s velbloudy na poušti. A Saad použil právě tento rytmus pro zkomponování skladby.    

Jak vyjádřit „vířící vodu“ pomocí instrumentální hudby?

To je velmi zajímavá otázka. My se navíc musíme vypořádat s problémem, jak „hrát o vodě“ na drnkací nástroje. Voda totiž stále plyne a nezastaví se. V tom je její krása. Vodu vnímám jako věčný pohyb. A když hrajete na drnkací strunný nástroje, zvuk krátce poté, co uhodíte do struny, utichne. V době renesance lidé hovořili o hudbě sfér. Vraceli se k antickým ideálům a věřili, že někde v nebi zní dokonalá věčná harmonie. Dokonalá harmonie, která nikdy neutichne. To byl ideál a pro hudebníky zde na zemi byl těžký úkol tuto dokonalou hudbu nějakým způsobem napodobit, ilustrovat. S loutnou to nejde vůbec. Ale myslím, že je zajímavé, když se jako hudebník věnujete něčemu, co fyzikálně ani není možné. Do hry pak vstupují vaše sny a já si myslím, že důležitá je už samotná hra gest. A v neposlední řadě hraje roli energie nás hudebníků, která je možná silnější než zvuk, který naše nástroje mohou vydat.    

Na jakých akcích hráváte?

Není pro nás úplně jednoduché se dostat na nějaký festival, protože hrajeme hudbu na pomezí žánrů. Lidé chtějí vědět přesně, co dostanou. Doteď jsme účinkovali především na festivalech klasické hudby a v rámci různých koncertních sérií. O klasické hudební scéně se sice říká, že je hodně konzervativní, ale z vlastní zkušenosti vím, že právě tato oblast je více otevřená různým experimentům než například scéna world music. Prostě v „klasickém hudebním světě“ je větší zájem o to, co se děje „za stěnou“. Představuji si to tak, že tito lidé rádi vylezou na žebřík a podívají se, co se odehrává ve vedlejším pokoji. Takže na takové akce nás zvou. Zvou nás také na festivaly staré hudby. Budeme například hrát na jednom takovém velmi významném festivalu v Utrechtu, kam přijedeme s programem věnovaným Seville, městu, ve kterém dlouho žili Arabové a byla tam také vlivná židovská komunita. Lidé různých tradic zde žili vedle sebe v míru, a to je inspirativní i v dnešní době, kdy svět zešílel. Můžeme se tedy vracet k těmto mírovým dobám a inspirovat se jimi. Jinak scéna world music se myslím opravdu může od klasické hudební scény stále ještě učit.