Slyšte, lidé! – Hudba národnostních menšin Číny III.

Slyšte, lidé! – Hudba národnostních menšin Číny III.

Pořad v souvislostech


Hudba národnostních menšin Číny III.
Budeme vysílat

Hudební výlet do Belgie 2022
Hudební výlet do Belgie 2022
Slyšte, lidé!
Vysílali jsme


Hudební výlet do Skandinávie

Hudební výlet do Skandinávie

Hudební výlet do Brazílie
Audioarchiv
12. srpna 2021 World music, Aktuality Autor: Milan Tesař

Třetím dílem pokračuje volný cyklus o lidové hudbě národnostních menšin Číny. Tentokrát se zaměříme jednak na západ Číny a konkrétně na písně etnických menšin Kazachů, Kyrgyzů, Uzbeků a Tatarů. Ve druhé polovině pořadu si pak představíme folklor několika etnických skupin z jihočínské provincie Jün-nan: Pumiů, Lisuů, Nasiů, Pajů, Nuů a Tulungů.

Řada Folk Music of China mapuje tradiční hudbu 55 oficiálně uznaných národnostních menšin, které v Číně žijí vedle Chanů neboli vlastních Číňanů. Tyto menšiny představují pestrou směs národností a etnik od Čuangů, kterých je více než 16 milionů, až několikatisícové skupiny typu Tatrů, Nanajců nebo tibetských Lhopů.

V prvním dílu seriálu jsme se věnovali lidové hudbě z provincií Čching-chaj a Kan-su na západě Číny, dále z Vnitřního Mongolska a provincie Chej-lung-ťiang, která pro změnu leží na nejvýchodnějším konci pevninské Číny. Kromě toho jsme se v prvním vydání vydali také na Tchaj-wan. Druhá epizoda nás zavedla do hornaté provincie Jün-nan na jihu Číny, dále potom na východ, na hranice s Vietnamem, kde leží Čuangská autonomní oblast Kuang-si. Poté jsme navštívili ve střední Číně provincii Sečuán. A věnovali jsme se také hudbě národnostních menšin Rusů a Tádžiků, kteří žijí v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang na západě Číny.

Třetí část, která přinese ukázky z disků č. 8, 9, 10 a 12, zahájíme v západní Číně v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, kterou obývá mimo jiné více než milion Kazachů. Jejich tradičním doprovodným nástrojem je dombra, loutně podobný drnkací nástroj s dlouhým krkem, hruškovitým nebo lichoběžníkovým tělem a obvykle se dvěma strunami. Příbuzným nástrojem je uzbecký dotar. Kazaši jsou turkický národ, který tvoří většinu obyvatel Kazachstánu a vedle Číny žijí jejich menšiny také v Rusku, Uzbekistánu a Mongolsku. Celkem je jich přes 17 milionů a z toho více než jeden milion právě v Číně. Z ostatních jazyků má kazaština nejblíže k nogajštině nebo karakalpačitě, jejími vzdálenějšími příbuznými jsou tatarština, kyrgyzština nebo altajština.

Kyrgyzové jsou národ usazený ve střední Asii na východ od Kazachů, ve východním Pamíru. Kyrgyzů je přibližně sedm milionů, z toho v Číně asi 160 000. Jejich základním doprovodným nástrojem je komuz, opět loutně podobný drnkací nástroj, který je jedním ze symbolu kyrgyzského národa. Komuz má obvykle tři struny a vyrábí se z jediného kusu meruňkového nebo jalovcového dřeva.

Pouze asi 12 000 příslušníků má uzbecká menšina v Číně. Jinak se však počet Uzbeků odhaduje na 25 až 30 milionů včetně výrazných diaspor v Severní Americe, Turecku nebo Saúdské Arábii. Uzbečtina je jazyk opět turický, přesněji čagatajský a jeho příbuznou je například ujgurština. V ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang také v Číně i uzbecká menšina žije a uzbecký folklor je podobný ujgurskému. Dotar je nejtypičtější hudební nástroj pro uzbecký folklor.

Ještě méně než Uzbeků žije v Číně Tatarů, údajně jen kolem pěti tisíc osob. Jinak Tataři žijí především v ruských autonomních republikách Tatarstán a Baškortostán. Velmi oblíbeným hudebním nástrojem je u Tatarů akordeon, dále používají smyčcový nástroj kubyz se dvěma strunami z koňských žíní a s tělem pokrytým kozí kůží. Dalším tradičním nástrojem je také flétna quray, ale obvyklé jsou i písně bez hudebního doprovodu.

Ve druhé části pořadu zamíříme do národnostně velmi pestré hornaté jihočínské provincie Jün-nan. Jako první to budou Pumiové, asi 30tisícová menšina hovořící jazykem z tibeto-barmské větve čínsko-tibetské rodiny. Užívají tibetské písmo a na jih dnešní Číny přišli zřejmě ve 13. století během expanze Mongolů. Zatímco národy, o kterých jsme se bavili před chvílí, jsou muslimské, tentokrát hovoříme o animistech, kteří zčásti inklinují také k tibetskému buddhismu nebo taoismu. Používají – jako i jiné národy v této oblasti – pentatonickou stupnici. Doprovázejí se často na flétnu nebo na brumle.

Lisuové, kterých je v Číně více než 600 000 a zhruba stejný počet také v Barmě, používají různé flétny a brumle a také třístrunnou loutnu zvanou qiben. Jedná se opět o tibeto-barmské etnikum, které je však na rozdíl od většiny svých příbuzných většinově křesťanské. Křesťanští misionáři působili v provincii Jün-nan od začátku 20. století a mimo jiné vyvinuli pro jazyk Lisuů vlastní písmo, používané dodnes. Lisuská církev je součástí oficiální protestantské církve v Číně.

Další národnostní menšina, u které se zastavíme, jsou zhruba 300tisícoví Nasiové, žijící v okolí města Li-ťiangu. Do Číny přišli z Tibetu a dodnes vyznávají původní šamanské náboženství tungpa s tradičními pochodňovými slavnostmi. Mají vlastní obrázkové písmo, žijí v dřevěných domech plných vyřezávaných ornamentů a k jejich tradičním pokrmům patří vepřové maso a kořenová zelenina. Mají vlastní styl instrumentální klasické hudby, které říkají baisha xiyue.

Svou vlastní víru, takzvaný benzhuismus si v Číně zčásti udržují Pajové, kterých jsou sice téměř dva miliony, ale většina je dnes už smísena s většinovými Číňany.

Nuové jsou 30tisícové etnikum na jihu Číny. Staví si obydlí z bambusu a zabývají se především zemědělství. Vyznávají buď tibetský buddhismus, nebo původní animistické náboženství.

Poslední, kdo nám dnes představí svůj folklor, jsou Tulungové. Žijí opět v provincii Jün-nan v počtu pouhých asi 7000 jedinců. Jejich jazyk dodnes nemá psanou formu, svou slovesnost tito lidé stále šíří ústním podáním. Až na několik málo křesťanů také udržují své tradiční animistické náboženství.