Slyšte, lidé! – Hudba národnostních menšin Číny II.

V tomto volném cyklu mapujeme projekt hudebního vydavatelství Naxos, které by mělo postupně vydat 19 CD s hudbou 55 oficiálně uznaných národnostních skupin Číny, tedy čínských národností odlišných od většinových Chanů neboli vlastních Číňanů. Jsou to národnosti různého významu – od Čuangů, kterých je více než 16 milionů, až po několikatisícové skupiny Tatrů, Nanajců nebo tibetských Lhopů. Třem diskům, označným čísly 1, 2 a 5, jsme se věnovali v minulém dílu pořadu na jaře 2020. Tentokrát vybíráme z CD č. 3, 4, 6 a 7.

Začneme v provincii Jün-nan u Waů. Těch je celkem asi tolik jako obyvatel Prahy, ovšem většina z nich žije v severní Barmě. Na jihu Číny je jich asi tolik jako obyvatel Brna, tedy necelých 400 000. Jsou to tradiční pěstitelé rýže, fazolí, máku a ořechů a chovatelé vodních buvolů, které tradičně používali nejen k hospodářským účelům, ale i k obětem. Stále většinou vyznávají animismus, jen část z nich se přiklonila ke křesťanství nebo buddhismu. A tradičně byli známí jako lovci lebek. Jedna z jejich písní, kterou si pustíme, je o tom, že k hostům se Waové chovají jako ke své rodině. Druhá bude milostná píseň, kterou zpívá dívka svému chlapci.

Zhruba stotisícovou populaci zaznamenáme u Blangů, další národnosti z jihočínské provincie Jün-nan. Podobně jako před chvílí zmiňovaní Waové hovoří jazykem z austroasijské jazykové rodiny. Za znak krásy považovali zuby zčernalé žvýkáním betelových listů. Tradičně se oblékají do černých sukní, respektive kalhot, muži si tetují břicho a hrudník a nosí bílé nebo černé turbany. Z bambusu si stavěli patrové domy se skladištěm potravin a prostorem pro živou drůbež v přízemí a s prostorem pro rodinu v patře. Jejich tradičním náboženstvím je animismus s uctíváním předků, částečně pak konvertovali k théravádovému buddhismu. Píseň, kterou vám pustíme, je o obětování Buddhovi ve sváteční den k tomu zasvěcený.

Třetí národností z jihočínské provincie Jün-nan, které se všimneme, jsou Palaungové. Zhruba půl milionu jich žije v Barmě, zatímco v Číně je to jen asi 20tisícová minorita. Jsou buddhisté, tradičně pěstují mák pro výrobu opia a v Barmě vedli od 60. let až do příměří v roce 1991 ozbrojený boj proti centrální vládě. Z jejich folkloru si poslechneme píseň na přivítanou. Tedy Vítejte v naší vesnici, hosté z daleka.

Z jihočínského Jün-nanu se přesuneme do sousední Čuangské autonomní oblasti Kuang-si. Zde žijí především Čuangové, nejpočetnější z 55 uznaných národnostních menšin Číny – je jich kolem 18 milionů. Čuangové hovoří tajsko-kadajským jazykem blízkým thajštině, tradičně jsou zemědělci a chovatelé dobytka, jejich náboženství je především animistické. Na rozdíl od čínštiny svůj jazyk zapisují latinkou.

Mezi relativně větší skupiny patří také Puejové, kterých jsou zhruba tři miliony. Nejvíce jich žije v provincii Kuej-čou, kde jsou považováni za původní obyvatele. Na konci 18. století neúspěšně povstali proti tehdy vládnoucí dynastii a po porážce někteří z nich odešli natrvalo do Vietnamu. Tradičně jsou pěstiteli bavlny, kakaa a čiroku a tkalci, jejich tradičním náboženstvím je šamanismus, spojený s praktikami exorcismu, jako je chůze po žhavém uhlí nebo po skleněných střepech. Právě s tímto rituálem jsou spojeny i lidové opery se speciálními kostýmy a maskami a z jedné takové lidové opery bude pocházet jedna naše krátká ukázka.

Další menšinou v regionu Kuang-si jsou Mulamové, kterých je přibližně 200 000. I oni jsou tradičně animisté, mezi jejich největší slavnosti patří svátek dračích člunů s prosbou za úrodu pátý den pátého měsíce.

S další etnickou minoritou, Maonany, se pojí zajímavá pověst. Většina příslušníků této národnosti má stejné příjmení Tchan. A tradičně věří, že toto jméno měli původní obyvatelé provincie Chu-nan, kteří odešli jižněji do regionu Kuang-si a oženili se s tamními maonanskými ženami. I jejich obydlí mají většinou dvě podlaží, spodní jako skladiště a druhé obytné. Součástí jejich pohřebních obřadů je zvyk, kdy děti zesnulého symbolicky kupují vodu z řeky, aby mohli tělo obřadně omýt. Součástí pohřbu je také obětování kuřete, jehož krev má uspokojit ducha mrtvého.

V západočínské Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang nežijí pouze muslimští Ujgurové. Významnými menšina jsou zde také Kazaši a Mongolové v menší míře také Rusové a Tádžikové a právě oni nás budou zajímat. Tádžiků zde žije přibližně 40 000. Jde o muslimský národ, který hovoří persky, tedy indoevropským jazykem. My si poslechneme nejprve píseň o kráse žlutého šátku, který žena nosí na hlavě. Druhá je o chlapci, který zahynul v bitvě a o jeho matce, která jej chodí oplakávat.

Mezi menšiny, které čínský stát oficiálně uznává, patří i Rusové. Jich žije v Autonomní oblasti Sin-ťiang jen asi 15 000. Poslechneme si ruskou píseň, ve které zpěvák prosí zimu, aby nedala zmrznout jemu ani jeho koni. Doma jej totiž čeká krásná, ale žárlivá žena, která jej chce obejmout a koně chce nakrmit. Druhá píseň je o bohatém malíři, který má domy a pozemky, ale všechno prodá včetně svých obrazů a nakoupí za to miliony květin, kterými chce uctít svou milovanou.

Čchiangové žijí v hornatém Sečuánu v počtu asi 300 000. Jejich společnosti je monogamní a matrilineární, ale vyskytovala se u nich i polyandrie, kdy jedna žena žila s větším množstvím mužů. Žena je většinou starší než její manžel a je hlavou domácnosti a hospodářství. Čchiangové jsou zemědělci, lovci a sběrači hub a bylin, na horských pastvinách chovají jaky a koně. Tradičně věří v jednoho nebeského boha a v množství bohů pozemských, celkem jde o pět hlavních bohů, 12 vedlejších a různá menší přírodní božstva. Někteří se však pod vlivem Tibeťanů přiklánějí i tibetskému buddhismu.

Poslední národnostní menšina Číny, kterou si představíme, jsou Iové, opět jedna z větších národností. Je jich totiž kolem sedmi až devíti milionů. Jejich tradiční náboženství se nazývá bimoismus podle šamanů-kněží bimo, kteří jsou zároveň mistry iského jazyka a písma a od ostatní populace se odlišují oděvem – černým pláštěm a širokým kloboukem. Komunistická vláda znovu povolila praktikování tohoto náboženství v 80. letech a po roce 2010 dokonce podpořila výstavbu nových chrámů a duchovních center. Jiové věří ve zlé duchy, kteří způsobují nemoci nebo špatnou úrodu. Podle jejich učení má člověk dvě duše. Po smrti jedna z nich zůstane u mrtvého těla, zatímco druhá se převtělí do jiné životní formy. Z folkloru Iů si také poslechneme dvě písně. V první se zpívá: „Chybíš mi. Pokud i já tobě scházím, proč mě nepřijdeš navštívit?“ A poslední krátká píseň tohoto pořadu bude opět ukázkou tradiční pohostinnosti: „Máme plno výborných nápojů, kterými můžeme uctít přátele a hosty. Tak pojďte a poslužte si, jako doma!“