Daryana Antipova: Evropští Rusové se o Sibiř nezajímají

Rozhovor s Daryanou Antipovou ze Sibiře

Jste odbornicí na ruskou lidovou hudbu a konkrétně na hudbu ze Sibiře, ale aktivně také hrajete v kapele Vedan Kolod. Můžete popsat, jakým typem hudby se vaše kapela zabývá?

Kapelu Vedan Kolod jsem založila se svou sestrou. Zpívaly jsme s doprovodem piana a vůbec jsme to zprvu nebrali jako profesionální záležitost. Jenže potom se moje sestra seznámila se svým budoucím manželem Valerijem, který vyrábí hudební nástroje. Sám původně hrál na tradiční nástroje sibiřských národů, ale poté se zaměřil na ruské lidové nástroje. Původní ruskou hudební kulturu programově zničil car v 17. století. Tato tradice byla tedy přerušena, ale existují archeologické výzkumy, knihy i dokumenty na internetu, díky nimž bylo možné na kdysi přerušenou cestu navázat. Valerij tedy začal vyrábět niněry, lidové klarinety zvané žalejky, různé flétny, strunné nástroje gusli, vojenské rohy známé z dobových textů… Na to všechno jsme začali hrát a kombinovali jsme to s živou folklorní tradicí, s naším zpěvem a také s hrdelním zpěvem, který Valerij jako Sibiřan ovládá. Dnes je těžké jednoduše popsat, čemu se věnujeme. Jsme zajímaví pro ty, kdo mají rádi středověkou hudbu. Ale atraktivní jsme také pro posluchače, kteří se zaměřují na hudbu Sibiře a hrdelní zpěv. A věnujeme se také tradiční hudbě Rusů, kteří žijí na Sibiři, protože já nemohu vymazat těch několik století, kdy naše rodina žije v okolí Krasnojarsku.

Srovnáme-li hudbu Rusů žijících na Sibiři a hudbu původních sibiřských národů, najdeme nějaké styčné body?

Sibiřská hudba – to jsou malé národnosti nebo kmeny žijící v drsném prostředí. Jsou to dlouhé temné večery, je to zima, vyprávění dlouhých příběhů. Některé naše písně se mohou zpívat jednu nebo dvě hodiny. Lidé totiž trávili dlouhé večery s rodinou nebo s přáteli, dělali spolu nějakou práci a přitom si zpívali. Zpěv pro ně byl druhem meditace, což je pro sibiřskou hudbu typické dodnes. Malý člověk se napojuje na obrovské území, případně na celý vesmír. Na Sibiři se potkávají různá náboženství – není to jen křesťanství, které v poslední době sílí, ale je to také buddhismus nebo původní pohanství, pro tuto hudební tradici velmi důležité. Mnoho písní vychází z animismu, který považuje vše kolem nás za živé bytosti. Člověk je pak zodpovědný za stromy, za řeky, za všechno, co nás obklopuje. A nezáleží na tom, ve kterém jazyce zpíváte.

V Evropě známe ty sibiřské kapely, které u nás koncertují: například Huun-Huur-Tu, Altaj Kaj nebo Hartyga. Jsou to opravdu ty nejlepší?

Myslím si, že Huun-Huur-Tu, Altaj Kak nebo Hartyga jsou skutečně ty nejlepší kapely. Ostatní soubory ze Sibiře zpívají víceméně tytéž písně, jen přitom možná používají jiné nástroje. Například v Tuvě každý hudebník ovládá hrdelní zpěv a zná tytéž staré legendy, které umí zazpívat. Ale když si na YouTube náhodně vyhledáte hudbu z Tuvy, najdete také videa obyčejných, naprosto neznámých, lidí, kteří si zpívají při práci, při slavnostech, při jídle… Mimochodem víte, jak jsem se já seznámila se skupinou Huun-Huur-Tu? Bylo mi patnáct a učila jsem se anglicky. V té době bylo běžné, že si člověk s někým dopisoval. Napsala jsem tedy do jednoho časopisu, že jsem ze Sibiře a učím se anglicky a že bych ráda našla někoho, s kým bych si dopisovala. A že mám ráda lidovou hudbu. Ozval se mi nějaký kluk z Německa a napsal: „Rusko, Sibiř? Tam přece máte skupinu Huun-Huur-Tu.“ – Já jsem vůbec nevěděla, o čem mluví. A on mi poslal z Německa na Sibiř kazetu s nahrávkou nejlepší sibiřské kapely, abych si ji poslechla.

Jak vůbec sibiřskou hudbu nebo obecně kultury vnímají lidé v ostatních částech Ruska?

Když se navíc přestěhujete ze Sibiře do Moskvy, je to, jako byste emigrovali do jiné země. Nějakou dobu nejste nikým. Mnoho let musíte prorážet různé zdi, aby vás noví sousedé konečně začali znovu považovat za lidské bytosti. Obyvatelé Moskvy nejsou špatní lidé, ale mají vlastní vazby, vlastní přátele a berou to tak, že ten, kdo přichází ze Sibiře, ohrožuje jejich prostor. Berou nás jako uprchlíky, kteří jdou za lepším životem. A je to opravdu tak. Jestliže je plat v malé vesnici u Krasnojarsku pouze padesát eur za měsíc, pak jdete do Moskvy, aby se vám vedlo lépe. Tam ale musíte tvrdě pracovat a rozbíjet bariéry. Téměř nespíte, pořád jen pracujete. Musíte si pronajmout byt, najít práci, protože jinak nepřežijete, a lidé vás proto berou jak ty, kteří zabírají jejich místo. I proto se lidé v evropské části Ruska příliš nezajímají o to, co se na Sibiři děje. Ve zbytku světa se toho o Sibiři ví mnohem víc. To prosím berte jako můj osobní názor, názor novinářky, která se tímto tématem zabývá dvacet let.