Radical Polish Ansambel a hudba z nepoznaného venkova

Rozhovor s Maciejem Filipczukem ze skupiny Radical Polish Ansambel

Jak skupina Radical Polish Ansambel vznikla?

Začalo to tak, že dramaturg, který se zabývá současnou hudbou, Michał Mendyk, nás, vlastně mne, pozval k provedení skladby Zygmunta Krause. Šlo o skladbu napsanou v sedmdesátých letech, jmenovala se Aus aller Welt Stamm Ende a byla citací lidové hudby. Po delší dobu tuto skladbu hráli pouze klasičtí hudebníci. Michałův nápad byl podívat se na ni trochu nově a přidat jí jiné kvality toho, co chtěl skladatel vyjádřit, tedy styl vesnické hry. Proto jsem pozval šest houslistů a tuto první skladbu jsme zahráli ve smyčcovém obsazení. Znělo to velmi novátorsky, byla to dobrá reinterpretace. Na základě toho jsme usoudili, že možná stojí za to zamyslet se nad dalšími skladbami, protože současní skladatelé často čerpají z původní hudby, a tak by bylo dobré vytvořit skupinu, která bude tento materiál zkoumat. Současné kompozice, které zároveň odkazují ke kořenům. To byla moje myšlenka – pokud už máme být radikální, najděme nějakou formuli, která je úplně neotřelá, netypická, a uvidíme, jak mohou housle vyplnit prostor. Chtěli jsme se ale také silně vztahovat k vesnické hudbě, kde jsou rytmus a tanec velmi důležitými prvky. Odtud přišel nápad pozvat Piotra Gwaderu s bicími.    

Ve skupině je vás šest houslistů. Jak si mezi sebe dělíte role? 

Máme v kapele takové pravidlo, že jsme šestice rovnocenných houslistů. V našem souboru nejsou první, druhé, třetí ani páté housle. Hudba, ze které naše tvorba vychází, je totiž hudba jednoho houslisty. Je to velmi individuální hudba. Jeden houslista, kterého doprovázel bubínek a občas basa. To bylo základní obsazení. A proto máme vždy v mysli tento výchozí, ustálený model hudby, ze kterého teprve něco stavíme. Trochu je to, jako bychom byli tím jediným houslistou, který vytváří situaci, ale je nás ve skutečnosti šest. Nějak to musíme znásobit. A právě tady přicházejí nápady nebo řešení z oblasti soudobé hudby. Aleatorika, minimalismus… Používáme takové nástroje a v praxi, bez notového zápisu, bez přesného komponování, hledáme řešení. Ale všichni jsme si rovni.    

Všiml jsem si, že během koncertu si přesedáváte, rotujete, měníte si postupně místa. Proč? 

To je vlastně taková praktická záležitost. Když jsme takto poprvé zahráli na jednom koncertě v klubu, ukázalo se, že nám to přináší i nové významy. Že je za tím i nové symbolické čtení té hudby. Jako by to bylo kolo času, proměnlivost ročních období, kdy představujeme jednotlivé body. Vypovídá to také o vývoji, o tom, že nejsme na jednom místě a že i tradiční hudba je stále v pohybu, je dynamická a má možnost se měnit, ale zároveň je v určitém pořádku, v nějaké ose. A tak jsme u toho zůstali. Je nám to příjemné, pohodlné a dobře se tak cítíme.         

Říkáte, že houslisty v lidové hudbě doprovázel bubeník a občas basa. Bicí v sestavě máte, ale jak řešíte roli basy? 

Mezi houslemi vzniká vibrování, které rozšiřuje spektrum zvuku. Samozřejmě jde o experiment. Nevím, jestli je to dobré, nebo špatné, ale určitě to upoutá pozornost. Nutí posluchače k jinému pohledu, větší pozornosti. Chtěl jsem, aby nešlo o běžnou situaci, kterou posluchač zná, ale aby i my i posluchač nahlíželi na hudbu jako na něco nového a viděli, co nám to přináší.    

Vaše aktuální album se jmeje Nierozpoznana wieś, Nepoznaná vesnice. Proč? 

Na novém albu si klademe otázku, co vlastně znamená, že je něco venkovské, a proč je to pro některé z nás fascinující, zatímco pro jiné odpudivé? Nepoznaný venkov je heslo, které jsem objevil při prohlížení fotografií. Včera při koncertě jsme tuto prezentaci také promítali. Ty fotografie byly popsané právě jako nepoznaný venkov – místo, které může být kdekoli nebo možná nikde. Všiml jsem si na některých snímcích určitých bodů – kaplička, cesta, děti, kvetoucí sad. Taková univerzália, která se objevují bez ohledu na to, jestli jde o pojmenovaný venkov, nebo o mé osobní emoce. A o tom tato hudba a album trochu jsou – je zde určitá osa, něco stálého, a zároveň něco, co neumíme pojmenovat. Nevíme přesně, co to pro nás znamená, co nás fascinuje, co nás přitahuje a co nás odpuzuje. To jsou otázky tohoto typu. Album bylo oceněno jako Folkowy Fonogram roku, takže chápu, že tyto otázky jsou srozumitelné i pro porotu a posluchače a že jsou pro lidi důležité.