Noam Vazana – Nani: Písně ke mně samy přicházejí

Rozhovor s izraelskou zpěvačkou Nani (Noam Vazana)

Natočila jste už dvě alba v ladinu, jazyce židovské diaspory. Jak jste se k tomuto jazyku dostala?

Moje babička hovořila jazykem ladino. Sefardské lidové písně jsem se tedy učila od ní, když jsem byla malá. Pomáhala jsem jí v kuchyni vařit, ona mi u toho zpívala lidové písně a učila mě jejich texty. Tak to začalo. Pak jsem ale na dobrých dvacet let na ladino úplně zapomněla, protože babička zemřela a já jsem se věnovala jiným věcem. Jednou jsem ale během koncertního turné byla v Maroku a šla jsem se podívat do babiččina rodného města. Procházela jsem se ulicemi, a najednou jsem uslyšela skupinku lidí zpívat jednu z písní, které mě jakou malou babička učila. Začala jsem se tedy těmto písním znovu intenzivně věnovat a mé bádání vyústilo v roce 2018 do vydání alba Andalusian Brew s lidovými písněmi v jazyce ladino.

Vaše nové album Ke Haber obsahuje už vaše autorské písně, opět v jazyce ladino. Podle čeho jste volila témata písní?

Texty jsou pro mne důležité u každé písně, kterou složím, ale tady je to ještě v něčem jiné. Zde se totiž snažím předat poselství novému publiku. Mým cílem není oslovit komunitu lidí, kteří ladino znají a vnímají je jako něco nostalgického. Spíše bych se ráda zaměřila na mladé lidi, kteří pátrají po svých kořenech. Ostatně na mých koncertech si můžete všimnout, že se mé publikum dá rozdělit na dvě skupiny. Přibližně polovinu diváků tvoří lidé, kterým je šedesát a víc a kteří jazykem ladino mluvili doma jako děti. Ale dobrou polovinu publika tvoří lidé ve věku 18–25 let, kteří hledají své vlastní kořeny. A to je podle mne úžasné. Jednak se totiž dostávám do kontaktu s generací, kterou jinak vůbec neznám. A za druhé, já jsem v hledání osobních kořenů na podobné úrovni jako oni, protože sama jsem ladino pro sebe znovuobjevila teprve nedávno. Snažím se tedy psát písně, které jsou relevantní pro dnešní dobu. Na albu mám tedy například píseň o vztahu mezi matkou a dcerou, ale také skladbu o transgenderové proměně, o chlapci, který se stává dívkou. To je mimochodem krásný text z devátého století! Vůbec byste netušili, že v té době řešili lidé podobné otázky jako dnes. Dále tam mám text o kouzlech a pohádkách a jiný o neobvyklém pohřebním rituálu. A také text o šikanování ve virtuálním světě. Jsou to tedy velmi moderní témata na albu nazpívaném ohroženým jazykem. A to je na tom to krásné. Snažila jsem se udělat něco, co se mě přímo dotýká.   

Liší se výrazně dnešní podoba jazyka ladino od toho, jak se jím mluvilo ve středověku?

Nevíme samozřejmě, jak ladino znělo před několika stoletími, ale říká se, že je to jeden z nejstarších jazyků, který se do dnešní doby zachoval bez větších změn. Blízko má například k chilské španělštině. Na druhou stranu ladinem se mluvilo v mnoha zemích. Když byli židé vyhnáni z dnešního Španělska, odešli na Balkán a do dalších oblastí Osmanské říše, později někteří skončili ve Spojených státech nebo v Kanadě, mnoho jich žilo také na severu Afriky. A každý z těchto regionů měl svůj vlastní dialekt. I na mém albu tím pádem najdete různá nářečí. Například píseň Cok Seni Severim je nazpívaná v tureckém dialektu, Landarico v dialektu portugalském, No Tiene Hija, No Tiene Amiga ve španělském… Na předchozím albu Andalusian Brew jsem zase měla píseň Durme Durme v bulharském dialektu.    

Kde hledáte hudební inspiraci?

Když píšu písně, spíše přicházejí nápady ke mně, než že bych je já sama musela hledat. Není to tedy tak, že bych měla dopředu koncept nebo se pokoušela něco konkrétního složit. Inspirace sama přijde a sama mi nadiktuje, jaký dialekt mám například použít. Někdy chodí hudba a text současně a někdy mám pocit, že nad tím nemám žádnou kontrolu. Zní to možná zvláštně, ale nepřipadám si, jako bych něco psala. Spíše něco odněkud „stahuji“. Nevím, jak to přesně vysvětlit, ale stává se mi, že poslouchám svou vlastní píseň a musím si zvyknout na to, že jsem ji vlastně napsala já. Ta píseň ke mně totiž přišla. Tak to cítím.  

Co vás čeká v nejbližší době?

Doufám, že budeme moci koncertovat, ale kvůli koronaviru nevíme přesně, co se bude dít. Máme nasmlouvané nějaké koncerty v Nizozemsku, v Belgii, ve Spojených státech, v Itálii, v Anglii… Doufám tedy, že nám je všechny nezruší. Kromě toho vyšel o mém albu třístránkový článek v časopisu Songlines, což je také skvělé. A samozřejmě plánuji další desku. Už mám dvacet sedm nových písní a ráda bych prozkoumala temnější stránky hudby. Možná tedy natočím experimentální album, které si budu sama produkovat. Představuji si, že bych to byla jen já bez dalších hudebníků – jen zpěv, klavír, trombon a elektronika. A asi tam budou tentokrát písně v angličtině.