Z rozhovoru se skupinou NO Blues

A: Od začátku jsme hráli tradicionály, ale současně jsme přicházeli i s vlastní tvorbou. Je to tedy směs obou těchto přístupů – tradiční hudby, kterou čerpáme z různých zdrojů, a našich vlastních písní. A také je to směs různých kulturních vlivů.
H: Myslím, že Farewell Shalabiye byla naše první skladba.
A: Nejsem si jistý, jestli byla úplně první, ale určitě jedna z prvních. A myslím, že vznikla před více než deseti lety, možná už je to skoro dvanáct let… Tuším, že první písně jsme napsali v listopadu 2014, tedy vlastně 2004. To je neuvěřitelné, jak dávno to už je…   

A: Jestli jsme někdy měli v kapele rozpory, nikdy to nebylo z kulturních nebo náboženských důvodů. Spory se mohly týkat osobních věcí, ale nikdy nesouvisely s hudbou samotnou. A to je myslím důležité. I na cestách respektujeme jeden druhého. Osama je například muslim a my ostatním s tím nemáme žádný problém. Stejně tak jemu nevadí, že když má on ramadán, my během dne jíme. Takhle naše kapela funguje. Tvoříme společně, hrajeme společně a lidé nás vnímají jako skupinu umělců, kteří se snaží tvořit společně, nezávisle na tom, odkud kdo z nás pochází. To je poselství, které se snažíme předat.      

H: I když má svět kolem nás velké problémy, lidé vnímají pohodu v kapele i klid, který na ně svou hudbou přenášíme. Hudba obměkčuje srdce a pomáhá spíše spojovat než rozdělovat. Za těch dvanáct let, co spolu hrajeme, jsem nikdy nezaznamenal sebemenší známku nenávisti nebo animozity. A vůbec nezáleží na tom, kde hrajeme. Anne-Maarten už zmínil naše koncerty v Jordánsku. Bylo to vůbec poprvé, co jsme vystupovali v arabské zemi a já jsem měl zpočátku trochu obavy, jak nás publikum přijme. Měli jsme tam pět koncertů a s každým dalším vystoupením lidé reagovali nadšeněji. A to pro mne byla odpověď a důkaz, že tato kapela může přijet opravdu kamkoli.

H: Tady u vás lidé na naši hudbu často tančí a radují se z ní, ale málokdo s námi zpívá. V Jordánsku diváci mnohem víc zpívali, vytvářeli sbor a já jsem jim chvílemi jen pomáhal. Stejně tak v Holandsku – když Anne-Maarten začne zpívat jedno známé blues, všichni se k němu okamžitě přidají. Ale záleží pochopitelně na tom, jestli tu píseň znáte. Jinak pocit, který z publika máme, je všude stejně dobrý. Vůbec nezáleží na tom, ve které zemi hrajeme.  

O: I v Súdánu mají lidé naši hudbu rádi. Vzal jsem tam naše nahrávky, nabídl jsem je do rádia a do televize a lidem se opravdu líbí.  Pokaždé, když zahrají nějakou naši píseň, posluchači se ptají, jak by se k naší hudbě mohli dostat. Reakce jsou velmi dobré.

(H = Haytham Safia – loutna; A = Anne-Maarten van Heuvelen – kontrabas; O = Osama Maleegi – perkuse)