Marcipán: Polajko!

Špatně se píše o tak neuchopitelné kapele, jako je pražský Marcipán. Vždyť na albu Polajko! (což je mimochodem už druhá položka v diskografii souboru) se najdou odkazy snad na všechny myslitelné hudební žánry. Vždyť se zde v jedné kapele sešli lidé se zkušenostmi s gregoriánským chorálem a z prapůvodní Českomoravské hudební společnosti (houslista a kapelník Jiří Hodina), z barokní hudby (klavíristka Martina Přibylová), z Manon 15 nebo Chinaski (bratři Ondřej a Štěpán Škochové, tj. kytarista a saxofonista) a ze symfonického orchestru či jazzu (kontrabasista Tadeáš Mesany)!

Na desku čerpal Marcipán ze sbírek Františka Sušila a v menší míře Jana Poláčka a Vladimíra Úlehly. Upravování lidových písní je dnes v módě - nejen díky Čechomoru, kapele, kterou kdysi kapelník Marcipánu zakládal. Přesto má Marcipán právo nejen na existenci, ale také na ovace. Úpravy Jiřího Hodiny a spol. jsou totiž tak svérázné, že letošní nominace na cenu Akademie populární hudby v kategorii World music je více než oprávněná.

Zatímco jiné kapely musí bojovat v první řadě s tóny svých nástrojů, s rytmem, s laděním nebo s výrazem, členové Marcipánu všechny jmenované položky suverénně zvládají. Ve zpěvu sice občas narážejí na hledání výrazu narážejí (Jiří Hodina se pokouší například o furiantské posazení, zatím Štěpán Škoch musí bojovat s pražskými širokými samohláskami, které k moravském folklóru moc nepasují), ale jinak je deska po řemeslné stránce bez chybičky.

V čem se pak kapela opravdu vyřádila a v čem se výrazně odlišuje od ostatních obdobných projektů, jsou aranže. Každý z členů přinesl něco ze svého oboru. Nejde jen o klavír hraný jako cimbál (jak si všiml kolega Tomáš Hrubý v minirecenzi na předchozí album Marcipánu). Mnohem výraznější jsou tentokrát jiné nástroje - housle v Létech, kytara v Dubině nebo ve Švarné děvečce nebo saxofon všude tam, kde byste jej možná nečekali. Plnohodnotným nástrojem je v instrumentáři Marcipánu i Mesanyho kontrabas (podobně jako v komorním akustickém jazzu) a tam, kde si kapela sama nevystačí, pozvala si hosty. Jan Linhart (perkuse) vypomáhá s rytmikou ve více než polovině skladeb a harfenistce Haně Blochové skupina svěřila jedinou instrumentální skladbu alba (Gotická harfa).

Deska je doslova nebitá nejen nápaditými aranžemi, ale i nejrůznějšími fórky. Bažantnice, píseň, kterou mám v povědomí z jiných úprav jako pomalou, zahraje Marcipán pěkně svižně a ještě si na jejím začátku troufne scatovat. Forman začíná jako dobře promyšlená (!) improvizace. Hospodský popěvek Za zdraví Marie Terezie si vystačí s pojetím zdánlivě jednoduchým, téměř acapellovým a přesto zajímavým. A vtipnou píseň Babka se kapela rozhodla upravit hned dvakrát. Jednou folklórněji s důrazem na housle, podruhé ve stylu svižného akustického jazzu.

Album je tím pádem natolik pestré, že si na něm snad každý najde nějakou oblíbenou píseň. Já osobně za nejhitovější považuji titulní Polajku (mimochodem oficiální první singl z alba) a rytmickou Rasasa. Ale v těsném závěsu by se umístili Forman, obě Babky nebo z pomalejších Perštýnský zámek, Tatíček či Šohaj.

Polajko! není album na jeden poslech. Skupina tentokrát neseřadila písně tematicky jako na své minulé desce Kolik cukru, tolik mandlí, ale jsem přesvědčen, že na dramaturgii si pánové a dáma dali opravdu záležet. Při souvislém poslouchání totiž místy ani nepostřehnete přechody mezi písněmi - tak plynule na sebe skladby navazují. A při náhodném přehrávání (což já osobně činím s oblibou) budete objevovat zajímavé kombinace stylů a témat.

Ano, je pravda, že Sušilovy Moravské národní písně používá jako zdroj kdekdo. Jenže způsob, jakým k tradičnímu materiálu přistupuje Marcipán, je opravdovou výzvou. Ale ono se to aranžuje, ono se to (v dobrém slova smyslu) řádí, když muzikanti opravdu umí hrát a když se tedy mohou plně soustředit i na nejdrobnější finesy. Aby je vaše uši opravdu postřehly, doporučuji poslech do sluchátek. CD se může chlubit výborným zvukem. A tak si je vychutnejte.

(Článek vznikl pro časopis Folk & country.)