Korjen: Hledáme, co nás spojuje

Každá z vás zpěvaček a vlastně každý z členů přináší tedy do kapely něco ze sebe. Jak potom vzniká vás současný repertoár?

Ewa: Každý z nás šesti vám asi řekne něco jiného. Ale především nás velmi přitahuje a baví hudba samotná. Nesnažíme se o rekonstrukci. Každý z nás má nějaký osobní vztah k jednotlivým písním a příběhům. Hodně písní známe od nějakého konkrétního člověka. Kapela funguje už deset let, hrajeme spolu a víme, co znamená sdílet píseň v tak cizorodém prostředí. Píseň, kterou přinese Aida nebo Svetlana, slyšíme my ostatní jinak. Navzájem se učíme, co z písní pochopí člověk, který v jejich původním prostředí nikdy nebyl. Jak se třeba jiný člověk naučí lichý rytmus balkánské písně. Hledáme, co nás v těch rozmanitých hudebních tradicích spojuje. V různých hudebních zdrojích a strukturách, v tom, jak to zní a jak to cítíme, je směr, kterým jdeme.

Zpíváte v různých jazycích. Jak důležité jsou pro vás texty lidových písní?

Aida: Tradiční písně jsou věčně současné. Je to něco nadčasového, něco, co zná člověk odjakživa. Tradiční písně nepojednávají o fikci, ale o tom, co se dělo, co se bude dít a neustále se děje. Láska vždycky byla láska, ale jde o to, jak ji člověk prožívá, jestli spokojeně, nespokojeně, s nenávistí, smutkem. V každé době vnímáme emoce jinak a jsou pro nás různě důležité. Když tedy člověk potká takovou píseň, může si do ní vložit emoční zprávu, kterou v sobě právě nese.

Album Sabur jste natáčeli v zajímavém prostředí v chatě v lese. Jak to probíhalo?

Svetlana: Na té chatě vzniklo při soustředěních mnoho nového hudebního materiálu, byla to pro nás líheň nápadů. Cítili jsme se tam dobře, zvuk tam byl takový domácký, a tak nás napadlo, že nebudeme nahrávat v žádném sterilním studiu, ale že na CD zakonzervujeme tu náladu, kterou máme, když jsme spolu. V jedné místnosti staré hájenky byly tři mikrofony pro nás zpěvačky, ve druhé společenské místnosti u krbu stáli kluci a ve výklenku byl zvukař. Otevřeli jsme si dveře, dali si pokyn, bylo to celé hrozně lidové a na zvuku to jde poznat. Třešničku na dortu tomu pak dal náš host Łukasz Sabat tím, že byl schopný se na nás napojit. Je to kamarád, kterého jsme poznali během koncertování v Polsku. Byl schopný do našich písní dohrát stopy duduku, saxofonu a dalších nástrojů. Když jsem to poprvé slyšela, úplně mě to dostalo.

Na konci roku 2019 se album dostalo do některých mezinárodních žebříčků world music. Je to pro vás důležité? A berete to i jako závazek pro další práci?

Svetlana: Pro mě je to velká a pokorná radost z toho, že tu živou stopu, tu společnou jiskru naší tvorby, někdo zachytil. O to vzácnější, že se k tomu vyjádřili lidé, který už mají „něco málo“ neposlouchané. Přijde mi důležité, že je tradiční hudba stále ceněná, že je to typ hudby, která umí navázat život. To, jak naše deska začala žít po tom, co zrála pět let, je milým překvapením. Samotné umístění není pro mě závazek. Závazkem – ve smyslu potvrzení toho, že je to dobré – je tvořit s lidmi, se kterými jsme v tvorbě na stejné vlně, protože potkat se s takovými lidmi a zažít s nimi přátelství je vzácné. Je to pro mě zázrak.

Aida: Pro mě to byla neuvěřitelná zpráva. Přiznám se, že do té doby, než jsme se do těch žebříčků dostali, jsem vůbec nevěděla, že existují a jakým způsobem se tam alba dostávají. Od září jsme začali sledovat World Music Charts Europe, kde jsme se postupně z patnáctého místa dostali na neuvěřitelné osmé místo. V Balkan Music Chart jsme čtyři měsíce bodovali na šestém místě v žebříčku spolu s našimi velkými vzory. O naší hudbě se začalo mluvit v různých pořadech na Balkáně, v New Yorku nebo v Izraeli. Najednou žil Sabur v nějaké paralelní realitě a cestoval po celém světě, jak jsme si kdysi tajně přáli.

(Jedná se pouze o úryvky rozhovoru, který v písemné podobě vyjde v magazínu UNI.)