Eric Menneteau: K bretonské hudbě přes písně k tanci

Rozhovor s francouzským zpěvákem Erikem Menneteauem

Jakou hudbu jste poslouchal jako malý?

Když jsem byl úplně malý, poslouchal jsem francouzskou populární hudbu a lidová hudbě mě vůbec nezajímala. Přitahovat mě začala až v době dospívání, když mi bylo asi patnáct let. Tehdy se mi začala líbit bretonská hudba, ale zároveň jsem si říkal, že jsou přece i jiné oblasti než Bretaň. Začal jsem tedy poslouchat také folklor jiných regionů a zemí. Dnes si rád poslechnu jakoukoli lidovou hudbu a world music [mjúzik], ale začal jsem v patnácti letech hudbou z Bretaně.      

Čím vás hudba z Bretaně tak okouzlila?

Myslím, že mě na bretonské hudbě zaujaly písně k tanci. Asi víte, že v Bretani jsou hodně rozšířené lidové tance a například v oblasti střední Bretaně se pracuje s takzvaným „kan ha diskan“, tedy zpěvem a protizpěvem, což je systém svou hlasů, které si navzájem odpovídají. Výsledkem je jakýsi až transovní efekt, který jsem jako kluk měl hrozně rád. V tomto systému zpěvu se všechno opakuje. První zpěvák zazpívá nějakou frázi a druhý ji úplně stejně zopakuje. A protože já jsem v té době vůbec nerozuměl bretonsky, působilo to na mě velmi zvláštně, exoticky. Moc se mi to líbilo, a tak jsem si sháněl nahrávky zpěváků tohoto stylu. Poslouchal jsem sestry Goadecovy, Erika Marchanda, Yanna-Fañche Kemenera, Annie Ebrel a všechny další interprety, kteří jsou pro tento žánr podstatní, a tak jsem se také sám učil.       

Také jste se naučil bretonsky…

Ano, naučil jsem se mluvit bretonsky. Na začátku to bylo legrační, protože jsem se pokoušel v bretonštině zpívat, ale vůbec jsem tomu jazyku nerozuměl. V bookletech CD byly sice často uvedeny texty písní, ty jsem se učil, ale nerozuměl jsem jim. V jednom okamžiku jsem si řekl, že to není dál možné a že bych se ten jazyk měl aspoň trochu naučit. A tak jsem se do toho pustil. Také jsem dříve bydlel blízko Paříže a dnes už žiji v Bretani. Když jsem se do Bretaně přistěhoval, měl jsem více příležitostí mluvit s lidmi bretonsky. Základy jazyka jsem se učil někdy mezi patnáctým a dvacátým rokem života, ale později jsem se právě konverzací se starými lidmi v jazyce zdokonaloval. Naučit se jazyk, to je dlouhodobá záležitost. Může vám to trvat i celý život. Dál se tedy učím rozhovory se starými lidmi a také tím, že sbírám lidovou slovesnost.        

Vedle bretonské hudby jste se jednu dobu intenzivně zabýval také hudbou etiopskou. V čem se tyto dva hudební světy podle vás od sebe nejvíc liší?

Mnoho rozdílů tam není, ale existuje přece jen jeden naprosto zásadní. V etiopské hudbě se používá pětitónová stupnice, zatímco v bretonské hudbě pracujeme se sedmitónovou škálou. V evropské hudbě máme základní tóny c-d-e-f-g-a-h. V Etiopii je hudba pentatonická – c-d-f-g-a. Jako zpěvák etiopské hudby se tedy pohybujete v jiných intervalech, a melodie jsou tím pádem úplně jiné. Naopak v textech nacházíme úplně stejná témata jako všude jinde: opět láska, válka… Ale melodie se výrazně liší.      

Jaké je vůbec dnes v Bretani postavení lidové hudby?

Myslím, že lidé v Bretani obecně lidovou hudbu znají. Neznamená to, že by všichni chodili každou sobotu večer tančit, ale pořád se ještě koná hodně tanečních slavností, zvaných fest noz. Mnoho mladých lidí se učí lidovou hudbu a tanec, ať už neformálně, nebo i v hudebních školách a dalších institucích. V posledních deseti nebo patnácti letech máte možnost získat v tomto oboru i absolventský diplom. Možností je tedy mnoho. Nicméně řekl bych, že v současné době se koná méně fest noz než před několika lety, kdy bylo příležitostí ještě víc. Dnes jich je tedy méně, ale účastní se jich na druhou stranu více lidí. Dříve existovaly malé tancovačky prakticky v každé vesnici, dnes je jich méně, ale jsou větší.