Bretonský zpěvák Kemener s českou skupinou ba.fnu

Skupinu ba.fnu tvoří hráč na niněru Daniel Kahuda, Mikuláš Bryan, který hraje na strunný nástroj cistru, a Šimon Vojtík, který obsluhuje perkuse a elektronické samply. Yann-Fañch Kemener pochází z Dolní Bretaně a keltská bretonština je jeho mateřský jazyk. A není to jen zpěvák, ale také vypravěč a v tom nejlepším slova smyslu obrozenec, který se už několik desítek let snaží o propagaci svého rodného jazyka, tedy keltské bretonštiny.

Kemenerovi rodiče mluvili doma bretonsky a jeho otec se prý francouzštinu naučil až v německém zajetí za druhé světové války. Na albu YFK∼2016 spojil tento tradiční bretonský hudebník své síly s českou kapelou, která kombinuje zvuk akustických nástrojů s nástroji elektronickými. S výjimkou tří umělých skladeb obsahuje CD samé lidové písně z Bretaně. Jako hosté na něm účinkují hráči na violu da gamba, harfu, arciloutnu nebo foukací harmoniku. Důležitou součástí celku jsou pak různé zvukové koláže mezi písněmi i přímo v nich, ať už je to úryvek ze starého českého filmu nebo recitace v němčině.

Yann-Fañch Kemener v rozhovoru pro Radio Proglas (2012) o bretonském folkloru:

Zájem o lidové písně a lidovou hudbu se ve Francii, ale vůbec v Evropě, datuje od 18. a 19. století. V Bretani můžeme vysledovat zájem o lidovou poezii do roku 1839, kdy se objevila první publikace, která souvisela s podobnými díly z celé Evropy. Šlo o sbírku s názvem Barzaz Breiz, ve které shromáždil lidové písně vikomt Hersart de la Villemarqué, který pocházel od města Quimperlé nedaleko Lorientu. Slovo barzaz znamená poetické zpěvy. Na první vydání z roku 1839 navázalo druhé v roce 1848 a třetí, definitivní, v roce 1867. Tato publikace souvisela s německým romantismem a také s finskou Kalevalou, důležitým dílem, které poznamenalo celého ducha 19. století. A z doby ještě dávnější musíme zmínit jiné významné dílo, takzvanou poezii barda Ossiana od James Macphersona z roku 1765. Všechny tyto snahy souvisely se základní otázkou: Když mohou mít Řekové svou mytologii a své hrdiny, proč bychom je nemohli mít my, Seveřané? Takto se tedy zrodila otázka keltství a spolu s ní zájem o lidovou hudbu a především o lidové texty. První sběratelé totiž hledali lidové eposy a považovali se za sběratele starožitností, případně za ty, kdo hodnotí a revidují minulost, podobně jako se to v té době dělo se starožitnostmi řeckými a římskými. Když Villemarqué vydal svou první sbírku, předefinoval s její pomocí dějiny Bretaně. Lidové texty, které sesbíral, však výrazně přepracoval. Tím se dostáváme k dalšímu obecnému problému té doby: Sběratelé sice čerpali od lidu, ale lidu zároveň nevěřili, a tak si lidovou slovesnost upravovali po svém. Villemarqué kvůli tomu musel čelit kritice, když například jistý François-Marie Luzel prohlásil: „Tohle lidé na venkově nezpívají, já vám nabídnu autentické zpěvy.“ A vydal svou vlastní sbírku. A právě díky těmto kritickým postojům vznikaly už v 19. století velmi zajímavé věci. Ve století 20. pak následovalo mnoho dalších sběratelů a sbírek. Rozdíl je v tom, že zatímco z 19. století máme jen písemné záznamy, dnes máme možnost lidovou slovesnost a zpěvy nahrávat. Sám jsem ve střední Bretani také hodně sbíral – nejen písně, ale také pohádky, přísloví, pořekadla apod. Už Villemarqué sice sbíral i notové zápisy, ale pokud s nimi udělal totéž což s texty, můžeme se dnes ptát po jejich věrohodnosti…