Dunjaluk: Najít v bosenské hudbě svůj vlastní hlas

Rozhovor s duem Dunjaluk

Jaký byl váš vztah k bosenské hudbě sevdah předtím, než jste se jí dami začali věnovat?

Dunja: Já sice pocházím z Bosny, ale od svých devíti let žiji v Chorvatsku. Hlásím se tedy k oběma zemím. Můj vztah k hudbě sevdah je myslím naprosto typický. Studovala jsem lidovou hudbu, ale potřebovala jsem nějaký čas, než jsem se dostala i ke studiu sevdalinek, protože tyto písně se docela dost lišily od jiných forem hudby z regionu, kterým jsem se zabývala. Ale myslím, že Lukův vztah k této hudbě je zajímavější, protože se jí začal zabývat až poté, co jsem jej kontaktovala a navrhla jsem mu spolupráci. Ale to asi řekne lépe on sám.

Luka: Já jsem měl už předtím zkušenosti s některými typy world music. Hrál jsem například afrobeat, latinskoamerickou hudbu a podobně. Tyto styly souvisí s jazzem, který jsem studoval a kterému jsem se věnoval. Kromě toho mám rád také klasickou hudbu, mám rád noise i soudobou vážnou hudbu a řadu dalších stylů. Když mě Dunja oslovila, o sevdalinkách jsem toho moc nevěděl. Měl jsem vůči této hudbě předsudky, bral jsem ji prostě jak předstupeň turbo-folku. Ale Dunja mě s těmito písněmi seznámila, dala mi je poznat více do hloubky. Musím říct, že pro mne bylo skvělé slyšet ji zpívat tuto hudbu bez doprovodu. Já jsem na její zpěv reagoval, vybaven svými zkušenostmi, až jsme z toho měli oba velmi zajímavý až mystický pocit. Poté, co jsem od Dunji slyšel některé terénní nahrávky a také velmi staré záznamy písní, byl jsem překvapený energií té hudby a zvukem. Uvědomil jsem si, že kořeny té hudby jsou mnohem hlubší, než jsem tušil a než asi tuší většina lidí., jak lidé většinou hudbu sevdah vnímají, je jedna věc, je to možná její nejpopulárnější stránka, ale když se opravdu ponoříte do nejstarších nahrávek, a především do autentických nahrávek z malých vesnic, a ne z měst, když nesáhnete po rozhlasových nahrávkách, ale po práci etnografů, zjistíte, že ta hudba zní úplně jinak. Liší se od zpěváka ke zpěvákovi a od jednoho vystoupení k druhému. Pro mne bylo také velmi důležité najít si v tomto žánru vlastní hlas, který je samozřejmě ovlivněný hudbou, kterou jsem poslouchala, a tedy nejen hudbou lidovou. Naše varianta sevdalinek vzniká kombinací našich dvou citlivých přístupů, tedy Lukova a mého. Výsledkem je sevdah podle dua Dunjaluk.

Jakým způsobem jste vybírali písně na své první album?

Dunja: Písně jsem vybírala já, ale záleželo vždy také na tom, zda daná píseň oslovila také Luku. Některé písně se tedy nakonec do našeho repertoáru nedostaly. Běžně vybírám písně podle toho, jak ke mně promlouvají, jestli se nějak dotýkají mého života, jestli na mě emocionálně působí. A stejně tak si potom i Luka řekne, jestli jej ta píseň oslovuje, nebo ne.

Luka: Já mám nějaké hudební zkušenosti a s jejich pomocí reaguji na to, co slyším. Je pro mne důležité právě to, že mi Dunja ty písně zpívá a že je poprvé slyším právě v této podobě. Jde mi o to, abychom se s těmi písněmi propojili, abychom je vnímali ne jako pozůstatek minulosti, ale něco, co je stále živé, jako příběh, který právě ten vyprávíme, i když je ve skutečnosti velmi starý. To je základ, na kterém svou hudbu stavíme a o co nám jde.   

Myslíte, že způsob, jakým písně upravujete, může oslovit jiné lidi?

Dunja: Ano, myslím, že ta hudba může promlouvat i k jiným lidem, protože náš zvuk není konzervativní, a i když hovoří jazykem, který vychází z hudby sevdah, je to zároveň mezinárodní hudební řeč. Je to tedy cesta, jak sevdalinky představit někomu, kdo je ještě nezná a koho by třeba nezaujala jejich tradiční podoba.

Luka: A možná tito lidé díky nám pochopí, co je na tradiční podobě sevdah zajímavé. Já jsem to měl v průběhu let podobné s hudbou z Afriky, Latinské Ameriky nebo Asie. Záměrně hovořím takhle široce. Hudba všech těchto regionů procházela v minulosti velkými změnami. Nebo ještě přesněji šlo o experimentování s různými styly, a tak vznikly nové druhy hudby, jako je například jazz, který dnes všichni znají. A my se možná snažíme, aby něco podobného potkalo balkánskou hudbu a konkrétně hudbu sevdah. Když tedy hrajeme pro cizince, pro lidi, kteří hudbu našeho regionu tak dobře neznají, jde nám o to, aby se o ni zajímali a chtěli ji poslouchat víc a víc. Někomu se naše pojetí libí proto, že je svěží a že přináší nový pohled na naši hudbu. V každém případě je pro nás velmi důležité dávat této hudbě nové příležitosti, a udržovat ji tak při životě.    

Neláká vás psát vlastní písně?

Luka: Oba jsme velmi trpěliví. Postupujeme pomalu, protože tomu chceme dát čas. Taková tvorba totiž svůj čas potřebuje. Musíme tomu, co děláme, co nejlépe rozumět. Je důležité, jak to potom budeme prezentovat na pódiu. Všechno je to komplexní záležitost. Ale jsem přesvědčen, že dalším krokem bude rozšíření záběru, to, že se více otevřeme a přijdeme nejen s vlastní hudbou, ale také s vlastními texty, a tak budeme dál šířit naši prvotní myšlenku. Naše tvorba musí projít několika fázemi. Nevím ještě kdy, ale jakmile k tomu nazraje čas, určitě najdeme způsob, jak se posunout, jak pracovat s vlastními myšlenkami. Cítím, že to potřebujeme. Určitě budeme psát vlastní skladby.