Docuku: Kdybych já věděl… (recenze)

Valašskomeziříčská skupina Docuku nechala své fanoušky na nové album čekat šest let. Za tu dobu se výrazně změnilo složení kapely: odešly mimo jiné její dvě dlouholeté opory, zpěvačka Lucie Redlová a houslista Lukáš Španihel. Mezitím se v sestavě krátce mihla například houslistka a zpěvačka Jitka Šuranská, avšak v současné době tvoří Docuku pouze pánové. Původní členy Jiřího Buksu (kytara, mandolína, zpěv), Romana Vavříka (akordeon) a Karla Mikuše (bicí) doplňují nováčci Daniel Pšenica (viola), Kristián Lambert (housle) a Pavel Hanuštiak (kontrabas), všichni mimochodem se zkušenostmi z cimbálových muzik a dalších folklorních souborů.

Ženský element však z hudby Docuku úplně nevymizel. Ve dvou písních na novém albu hostuje další výrazný talent z Valašského Meziříčí, Markéta Irglová, která však své vokální party nahrávala na dalekém Islandu. A producentkou alba byla Ida Kelarová, která také do několika písní přispěla svými vokály. „Vycítila jsem, že bych muziku Docuku chtěla posunout jinam. Chci, aby aranže písní více vynikly a aby v nich vznikl prostor, který dýchá,“ popsala ještě před vydáním CD.

Producentský přístup Idy Kelarové a jejího manžela Dezideria Duždy byl citlivý. Skupina neztratila nic ze svého charakteristického drivu, stále zní více valašsky než romsky, spíše folkrockově než jazzově. Producentské zásahy cítím spíše v celkové propracovanosti alba, v zaměření na detail, na rozvíjení skladeb, na vyvážení hudební a pěvecké složky. Pokud jde o aranže, mají Docuku dokonale zvládnutou „dělbu práce“ mezi smyčcové nástroje a Vavříkův akordeon. Zkušený bubeník Karel Mikuš tentokrát písně ještě víc než na starších albech posouvá do netušených oblastí. Hudbě Docuku sluší stejně třídobý rytmus (Chudoba) jako svižné ska (Holubí s následující volnější Vězeň ska), rytmicky zajímavá je také píseň Posmrtná a řada dalších.

S výjimkou dvou instrumentálních skladeb je album složeno ze zhudebněných lidových textů. Zajímavější než z kontextu vytržené jednotlivé písně je dramaturgie alba jako celku. Že se v textech objevují archetypální témata jako láska, vojna a smrt, je pochopitelné. Stojí však za to sledovat, jak se jednotlivé motivy vracejí, opakují, rozvíjejí. Ústředním tématem alba je komunikace mezi rodiči a dětmi, vyjádřená nejen úvodní miniaturou („Pán Bůh vám rodiči, pán Bůh vám zaplať…“) a závěrečnou bezejmennou skladbou Rodiči II., ale také písní Hi („Kázala mi mať…), Vězeň ska („Mamičko má milá, pomož mi z vězeňá…“) nebo několikerým „dialogem“ s již mrtvými rodiči (Chudoba: „Ach, rodiče milí, vy jste pochovaní, vy o tom nevíte, jaké mám súžení; Krchov: „Už jejich kostečky v hromadě ležijó“). Tento posmrtný rozhovor přechází v hrdinovo přání zemřít, ať už je motivem bída nebo tragická smrt milé (Chudoba: „A já dycky prosím Pána Boha svého, by mně dal místečko u Jana Svatého!“; Fojtáši: „Keď jste ju zabili, zabíjte nás oba, dajte nás pochovat, do jednoho hroba.“). Téma smrti se objevuje i v dalších písní alba (Nedobře, Posmrtná, Kdybych já věděl, Pod horú) a přitom hudba Docuku nezní melancholicky, zasmušile ani morbidně. Melodie i rytmy jsou naprosto přirozeně skočné, jako by kapela chtěla připomenout, že smrt prostě k životu patří a že i ve zdánlivě veselé hudbě lze mezi řádky, mezi tóny odhalit špetku smutku.

Souvislý, i když nelineární příběh tvoří album i hudebně. Opakujícím se motivem není pouze zmíněný rytmus ska, ale například i některé melodické segmenty. I díky tomu drží Kdybych já věděl… ze všech tří alb skupiny Docuku nejvíc pohromadě. Je kompaktní, ve výběru lidových textů jde až na dřeň a kombinací folklorních prvků s moderním hudebním výrazivem je uvěřitelné.

Vydavatel: Indies Happy Trails
Rok vydání: 2013
Žánr: folkrock
Celkový čas: 44:02

www.docuku.cz