Daniel Rosenberg: Cestoval jsem s kufry plnými vzácných CD

Rozhovor s producentem Danielem Rosenbergem

Když jste kolem přelomu století pracoval pro hudební vydavatelství World Music Network na albech ze série The Rough Guides, neexistovalo Spotify a jiné streamovací služby. Zorientovat se tedy v nahrávkách určité země nebo žánru nebylo vůbec jednoduché…

To je pravda, sehnat v té době vhodné nahrávky nebylo vůbec snadné, ale právě tato část práce mě nejvíc bavila. Nebylo to sice pravidlem u všech alb, ale například u hudebních průvodců Venezuelou nebo afro-peruánskou hudbou, stejně jako u alba s hudbou z brazilského Salvadoru, jsem musel strávit celé týdny v dané zemi. Musel jsem cestovat a potkávat se s místními hudebníky. Dnes nám to připadá, jako by to bylo v jiném životě, protože nyní můžeme pracovat s internetem, skoro každý muzikant má svůj kanál na YouTube a odkazy ke stažení hudby. Dnes máme oba, vy i já, doma spoustu nahrávek kubánské hudby nebo alb z Mali nebo Senegalu. Ale když jsme připravovali rozhlasové pořady tenkrát v 90. letech, z venezuelské hudby toho bylo dostupného velmi málo. Člověk mohl mít možná nějaké nahrávky Oscara D’Leóna nebo nějaké album se salsou, ale moc nám toho tehdy vydavatelé neposílali. A tak jsem přijel do Caracasu, zašel do obchodu s hudebními nosiči a tam jsem se probíral obrovským oddělením s lokální produkcí. Hned jsem si zamiloval skupinu Un Solo Pueblo, která se celou svou kariéru zabývala hledáním různých forem venezuelské hudby. Venezuela je – stejně jako třeba Brazílie – velká a kulturně bohatá země. Posunete se o třicet nebo padesát kilometrů, a narazíte na úplně jinou hudbu. Hrají na jiné nástroje a mají jiné tradice. Jenže to byla hudba, kterou ve světě nikdo neznal a kterou za hranicemi Venezuely nikdo nevydával. A tak jsem chodil od vesnice k vesnici, vyhledával muzikanty a nechal si od nich radit, kam mám jít dál, že se mám ptát po tom a tom chlápkovi, pak mám sednout na autobus, odjet zas do tamtoho města a zeptat se na jistou ženu, která je prý vynikající zpěvačka. Tak jsem tam chodil s batohem na zádech, občas sedl na autobus a pokoušel se najít tyhle neuvěřitelné hudebníky. Samozřejmě že to není tak efektivní jako rozposlat e-maily, ale nikdy na tyto zážitky nezapomenu. 

Jakým způsobem jste konkrétně vybírali nahrávky na alba?

Pro většinu těchto projektů jsme získali licence od stávajících vydavatelů. Někdy jsme na alba zařazovali i nové nahrávky, ale většinou šlo o skladby, které už předtím někde vyšly. Ale musíte si uvědomit, že se to odehrávalo v době, kdy neexistovalo Spotify ani Apple Music, myslím, že ani iTunes ještě nebyly. Nahrávky se tedy velmi špatně sháněly. Vracel jsem se tedy ze svých cest s plnými kufry mimořádně vzácných cédéček, která se například v USA vůbec nedala koupit. Hrál jsem je v rádiu, představoval jsem kapely a říkal, odkud jsou, a posluchači mi volali a ptali se mě, jak se přesně píší jejich názvy. Já jsem jim je trpělivě hláskoval, ale zároveň jsem musel říkat, že tato alba stejně neseženou ani v těch nejlepších obchodech. – Vlastně i tyto zkušenosti mě nutily sestavovat alba z jinak nesehnatelných nahrávek. Například jsem odjel natáčet dokument o afropopu a nakonec z toho také bylo CD. A díky zkušenostem z rádia jsem měl chuť dělit se s posluchači o hudbu, kterou jsem takto získal.    

Každé téma, se kterým jste pracoval, bylo omezeno stopáží CD. Bylo náročné vejít se na jeden disk, když chtěl člověk představit například hudbu jedné země?

Vybrat vždy jen několik skladeb na jedno album je samozřejmě problém. Kdyby člověk přestal myslet na to, že to album musí také prodat, nejraději by vždycky udělal třeba trojCD. Když jsem ale něco takového navrhl, vydavatel mi řekl: „Ano, to by bylo sice krásné, ale nemůžeme tato alba prodávat za padesát dolarů. Musíme se tedy spokojit jen s jedním diskem.“ Vždy jsem se tedy snažil vybrat opravdu to nejlepší a dostat na album alespoň základní umělce a hlavní žánry pro danou oblast. Samozřejmě by člověk mohl udělat speciální album jen s venezuelskou salsou nebo s afro-venezuelskou hudbou karibského pobřeží, případně postupovat podle regionů. Ale to nebylo z komerčních důvodů možné, a tak jsem prostě musel na jedno album vybrat reprezentativní vzorek veškeré venezuelské hudby. I proto jsem měl raději úzce zaměřené projekty, jako bylo například album s afro-peruánskou hudbou. Tam jsem se mohl soustředit na tento jeden žánr, případně na jednu menší oblast. V takovém případě můžete mít pocit, že jste na nic důležitého nezapomněl.    

Nepřipravoval jste jen výběry týkající se zemí nebo území, ale také tematické kompilace. Já mám například velmi rád album Klezmer Revolution. Jak vznikalo?

Práce na albu Klezmer Revolution mě velmi bavila. U různých společností vycházejí základní kompilace keltské hudby nebo klezmeru, které uvádějí posluchače do problematiky, ale když to posloucháte, máte pocit, že jste to už všechno slyšel. Zároveň jsou to žánry, které není úplně snadné definovat. Někteří hudebníci vám řeknou, že klezmer musíte hrát stejně, jako se hrál v Polsku nebo na Ukrajině kolem roku 1910. Jenže dnes už nikdo neví, jak se to tenkrát hrálo. A ani to nebyl čistý klezmer, protože jednotliví hudebníci mísili prvky tradiční židovské hudby s tehdejšími populárními styly. Například to, jak se tehdy hrálo na klarinet nebo na akordeon, souviselo s různými žánry, které v té době byly oblíbené. Když tedy dnes Josh Dolgin míchá klezmer s hip-hopem nebo když skupina The Klezmatics přidává k židovské hudbě rockové prvky, je to vlastně něco podobného jako to, co se dělo před sto lety. Ale můžeme se samozřejmě zaměřit na to, jak se pracuje s židovskou hudbou dnes. Když jsem tedy na tomto albu pracoval, bylo zajímavé soustředit se nejen na hudební proměny tohoto žánru, ale i na proměny textů. The Klezmatics se vždy projevovali jako silně politická kapela. Ve svých textech bojují za práva menšin. Nebo například v písni I Ain’t Afraid vyjmenovávají božstva různých náboženství a výsledkem je protestsong proti tomu, jak lidé náboženství zneužívají pro své vlastní potřeby. Je jedno, jestli se dovolávají Alláha, nebo Ježíše. Chtějí náboženství zneužít pro své demagogické cíle nebo pro násilí a jiné hrozné věci. Je vlastně velmi silné, když máte kapelu, která je spojována s jedním konkrétním žánrem, ale ona si ve skutečnosti tvoří svůj vlastní styl a říká vlastními slovy: „Nemám rád, když lidé zneužívají našeho Boha nebo jiné bohy ve prospěch násilí.“    

V současné době pracujete v Kanadě se skupinou Taraf Syriana. Co je u ní nového?

Skupina Taraf Syriana nahrála album, které vyšlo na přelomu let 2022 a 2023. Obsahuje syrské lidové písně, ale také romskou hudbu, a kapela je nahrála s mnoha zajímavými hosty, jako je například úžasný romský kytarista Dan Armeanca. V současné době tedy skupina s tímto albem koncertuje, ale zároveň připravuje nové album, tentokrát se syrskou duchovní hudbou. Bohužel poté, se v Sýrii začala válka, se velmi málo hovoří o bohaté syrské kultuře. Média informují o uprchlících, o státech, které je nechtějí přijmout, Trump  jako prezident ve své době zavíral hranice, a i proto mnoho migrantů přišlo do Kanady. Členem skupiny je například Naeem Shanwar, který byl před válkou profesorem hudby v syrském Homsu a vyučoval hru na qanun. Emigroval do Kanady stejně jako Omar Abu Afach ze Syrského národního orchestru, který hrál na housle a na violu a nyní žije v Montrealu. Dalším členem skupiny je Ayham Abou Ammar, loutnista a zpěvák. Jejich současná kapela tedy představuje to nejlepší ze syrské hudby, ale zároveň hraje také hudbu romskou, protože v Kanadě žije také mnoho výborných romských hudebníků. V rámci Taraf Syriana pak hrají romskou hudbu, která se se dochovala v dnešním Turecku, Řecku a jinde v této středomořské oblasti. A jak už jsem říkal, momentálně tedy skupina Taraf Syriana pracuje na albu syrské duchovní hudby, což je něco, co většina z nás vůbec nezná. U nás v Kanadě vůbec nedokážeme pochopit, jak staré sakrální památky na území dnešní Sýrie existují. Stojí tam například kostel z roku 250, takže je starý téměř 1800 let. Vznikl vlastně krátce poté, co se odehrávaly události popsané v Bibli. Duchovní písně, které se v Sýrii zpívají, sice nejsou zdokumentovány do takové minulosti, ale jsou také velmi staré. Myslím, že je důležité, tyto věci šířit a hovořit o nich.