Alenti: Dlouhým skladbám se opět dostává pozornosti

Rozhovor s řeckou skupinou Alenti

Co vlastně znamená slovo alenti?

Je to krásný výraz, který pochází z Kasosu, což je malý ostrov v souostroví Dodekanisa v Egejském moři. Tento výraz pak označuje konkrétní hudební motiv, tedy určitý melodický úsek. Když jsem jednu dobu poslouchal hudbu z ostrova Kasos, velmi se mi tento název líbil, stejně jako samotný motiv, takže jsem si to slovo od té doby pamatoval. A vzpomínám si, že když jsem později potkal dalšího člena naší budoucí kapely, což byl Pantelis, řekl mi totéž. A tak jsme u toho názvu zůstali. 

Vaše autorská skladba Turqoise na albu Jasmine má více než devět minut. Jak k tomu došlo, že je tak dlouhá?

Běžná délka trvání skladby okolo tří čtyř minut je úzus, který byl ustanoven s rozvojem prvních vydavatelských společností, kdy byl čas nahrávky omezený. Naproti tomu tradiční hudba zná dělení větších celků na části, ať už jde o tance nebo dlouhé skladby k poslechu. Výsledek je v současnosti ten, že některé kapely a projekty se k tomuto modelu vrací. 
Tyto dlouhé skladby možná nejsou tak přitažlivé pro rozhlasové stanice, ale protože dnes existuje spousta pořadů, kde běží hudba nonstop bez přestávek na mluvení, dostává se jim opět posluchačské pozornosti. Takže i my jsme dostáli svému rozhodnutí zachovat větší celky a nerozdělovat je.

Jak byste zasadili svou tvorbu do kontextu řecké hudby?

Počínaje 90. lety se v Řecku zrodil proud, který zahrnuje všechny domácí hudební tradice, a to včetně těch okrajových. Tohle všechno se dostalo do pomyslného trychtýře a dnes vidíme mnoho kapel, velkých i malých, které všechen tento materiál tvůrčím způsobem zpracovávají. Pomalu se s touto hudbou vymaňují z role tvůrce zábavy. Protože dříve bylo běžné, že s touto hudbou se vystupuje pouze na slavnostech, zábavách nebo menších oslavách. Dalo by se říci, na větších či menších soukromých akcích v tom smyslu, že se týkaly poměrně úzké komunity. Na druhé straně, o něco později se tato hudba dostala na velké, masové koncerty, kde ale opět plnila spíše funkci zábavní. Dnes se z těchto dvou extrémů tato hudba dostává do menších klubů, na komorní hudební scény, do barů apod., kde se kapacita posluchačů pohybuje od několika desítek do přibližně dvou set, takže je někdy možné hrát i bez ozvučení. 

Je vůbec dnes ve světě o řeckou hudbu zájem?

Rádia chtějí většinou anglické texty nebo texty v románských jazycích, tzn. s potenciálně velkým množstvím posluchačů. My nepíšeme anglicky, takže fakt, že naše texty jsou v řečtině, naši situaci trochu ztěžuje. Ale Evropa má za sebou už několik vln východní hudby, arabské, turecké a teď se zdá, že se začíná zajímat i o to, co se děje v Egejském prostoru.

Inspirujete se i hudbou z jiných oblastí Středomoří?

Veškerá hudba z oblasti Středozemního moře má styčné rysy. Nejen v současnosti, ale i ve staletích minulých. Takže veškerý tento materiál v naší tvorbě nějak neseme s sebou. Nevyhýbáme se hraní bulharských, tureckých nebo arabských skladeb. Hodí se k nám, protože pocházíme ze společného hudebního rodu, ze společného hudebního prostředí. 
Konkrétně naše kapela, ve srovnání s jinými řeckými kapelami, se pohybuje někde na pomezí balkánské hudby a hudby oblasti Středomoří. Nástroj zvaný kanonaki, což je obdoba cimbálu, patří spíš do Středomoří. Lyra rovněž, i když v oblasti Makedonie, tedy na severu země, se taky nachází. Perkuse, tam to záleží na způsobu hraní, to znamená, že mohou znít víc balkánsky nebo víc orientálně. A kontrabas přichází všechno tohle nějakým způsobem sjednotit.