Trio Tekke: Od rebetika k rocku a ještě dál

Rozhovor s Antonisem Antoninou z Tria Tekke

Četl jsem na vašem webu, že se album Strovilos od těch předchozích výrazně liší. Co je dělá odlišným, co jste změnili? 

Určitě se změnilo mnohé, ale myslím, že skok, který jsme udělali oproti předchozí desce Zivo, je menší, než ten, který jsme udělali právě na desce minulé. Na ní totiž přibyly bicí a zvuk všech nástrojů už byl elektrický – kontrabas jsme nahradili baskytarou, akustickou kytaru elektrickou a na tzuras jsme přidali určité efekty a začal tak znít taky víc elektricky. Začalo být patrné, že se otevírá určitá cesta, že vzniká zvuk, který ovšem na předchozím albu ještě neuzrál a nevyšel tak jako na albu aktuálním. Bylo třeba těch dvou let mezi nimi, abychom písně přehráli naživo, lépe si je zažili a přišli pak s velmi konkrétním zvukem, prostě abychom vše zvládli lépe. Na albu Strovilos jsme upevnili ideje alba předchozího a vzniklo z toho tohle. Kromě toho jsou tu nějaké inovace, především zařazení dalších nástrojů. Na předchozím albu nebyly syntezátory a elektrické varhany, které Lefteris v některých písních použil, ale elektronika už na předchozím albu byla. Ale obecně se myslím změnila především nálada, a to jak v textech, tak v hudbě, která dostala více psychedelický výraz. Rozšířila se o nové oblasti, začaly se objevovat prvky jiných hudebních žánrů mimo rebetiko a rock, což jsou dvě základní hranice, které se prolínají na ostatních albech. 

Jaké jsou základní ingredience žánru rebetiko, které vy dnes berete a děláte je znovu aktuálními? 

Velmi důležitou roli ve vývoji tohoto žánru hráli uprchlíci z roku 1922, kteří přišli se Smyrny hlavně do Pirea, usadili se tam a přinesli s sebou svou vlastní kulturu, do níž patřila samozřejmě východní hudba s prvky modální harmonie a dále vliv Byzance, eventuálně i lidová hudba.  My jsme byli ovlivnění rebetikem natolik, že důvodem vzniku kapely byl vlastně tento žánr. Já a Lefteris jsme rok před založením tria měli kapelu, ve které jsme hráli rebetiko v originální podobě, tak, jak se hrálo kdysi, tedy skladby Markose Vamvakarise, Batise apod. Byli jsme do toho tak zamilovaní, že jsme strávili jeden nebo dva roky tím, že jsme celé dny hráli rebetiko. Pak jsme se ocitli v Londýně, kde jsme vlastně náhodně uskutečnili záměr, který jsme měli už předtím. Já už jsem dříve experimentoval například tak, že jsem do rebetika přidával reggae. Když jsme v Londýně jednoho dne doma hráli a Lefteris neměl kytaru, vzal si banjo jedné své spolubydlící a začal na něj hrát, čímž to okamžitě dostalo jiný nádech, jiný zvuk, který nás zaujal. Pomaličku polehoučku, když se pak přidal ještě Colin na kontrabas, vznikalo to, co jsme později nazvali reggetika, což byl později i název prvního alba, které vyšlo o čtyři roky později v roce 2009. 

Nové album vyšlo u vydavatelství Riverboat Records. I to je novinka oproti albům předchozím. Jak došlo k této spolupráci a co vám přinesla? 

Doteď jsme vydávali alba sami, přestože jsme i dřív měli nabídky, abychom vydávali u nějakého vydavatelství. I tak jsme se ale rozhodli dělat to na vlastní triko z různých důvodů, které tady nechci rozebírat. Tady v tomto případě jsme to tak udělali proto, že jsme rozjeli další projekty a měli jsme tak méně času. Řekli jsme si proto, že přišel čas zjistit, jestli existuje způsob, jak by mohly určité úkoly přejít na někoho jiného, kdo bude navíc zkušený profesionál, který se v oboru vyzná. Tak jsme se obrátili na Riverboat, což je vlastně World Music Network, pod který Riverboat patří. Projevili zájem, naše práce se jim líbila a tak se to celé uskutečnilo. A co jsme touto spoluprací získali? Měli jsme smůlu, protože přišla pandemie, sotva loni v dubnu album vyšlo. Všichni byli v karanténě, nemohli jsme album zahrát živě a vlastně až doteď album naživo ještě nezaznělo. Takže co se týká prodeje, nešlo to moc dobře. Kritiky jsou ovšem velmi dobré, ale v tom určitě hrálo důležitou roli vydavatelství, které má svou obrovskou síť kontaktů.

Dlouho jste žili a hráli v Anglii. Jaký tedy máte dnes vztah k Řecku a Kypru?

Na Kypru, protože tam máme okruhy známýách a kapela existuje dlouho, se nám daří dobře. Po tom dlouhém období, kdy jsme tam nehráli, přibližně od roku 2011 do roku 2015, se ovšem na Trio Tekke trochu zapomnělo, prostě zmizelo ze scény. Já jsem založil jinou kapelu, Lefteris dělal svoje věci, veškerá naše pozornost se upírala tam. Comeback jsme pak prožili, když jsme vydali další dvě alba. Ale museli jsme se s publikem znovu seznámit, navíc jsme přišli s novým zvukem. No a v Řecku bylo vidět, že se něco děje hlavně u prvních dvou alb, která byla více akustická a rebetiko na něm bylo výraznější. To byl případ hlavně prvního alba, které je takřka celé, kromě asi tří skladeb, složeno z coverů rebetických písní, takže je daleko snazší, aby se s těmito písněmi někdo ztotožnil, protože je zná, jsou to totiž vesměs notoricky známé písně. Na druhém albu totéž. Poté, co přišlo třetí a čtvrté, na kterých jsou všechny písně naše, to s sebou neslo určitou obtíž – když chce někdo přijít s něčím novým, je třeba to slyšet víckrát, aby si na to ucho zvyklo. Řekl bych, že to nejsou alba, která tě chytnou hned na první poslech. Na druhou stranu to není ani příliš náročné a experimentální, ale je myslím potřeba to slyšet víckrát. No takže v Řecku to bylo tak, že jsme měli určitý úspěch, ale později to upadlo. 

Na albu hostují někteří uznávaní řečtí zpěváci a hudebníci. Proč jste si je vybrali?

Jannise Dionisiou jsem slyšel náhodou na YouTube. Poslechl jsem si ho a udělalo na mě obrovský dojem zabarvení jeho hlasu, ale i styl jeho zpěvu a jeho projev na pódiu. Lefteris mi pak řekl, že ho zná. Později jsem na svém facebookovém profilu sdílel jednu jeho píseň a do popisku jsem napsal: „Poslechněte si ten hlas, jednoho dne bych chtěl napsat píseň, kterou by Jannis nazpíval.“ Označil jsem ho tam a on do komentářů odpověděl, že je pro. A tak nějak vznikla tato píseň, s vědomím, že ji bude zpívat Jannis. Trochu víc ve stylu rebetiko ve srovnání s ostatními skladbami, co do textu i hudby. – S Fotisem Siotasem, který zpívá Proti mera, jsme kamarádi, s Lefterisem jsou dokonce spoluhráči, moc si vážíme jeho práce a díla, kterým řecké hudbě přispěl. Zdálo se nám, že je to píseň, na kterou by se hodil, a měli jsme pravdu, zazpíval ji skvěle. – A poslední, třetí píseň, na které se podílel někdo další, je Afoni kravgi, kterou nazpíval Dimitris Mistakidis. I v tomto případě vznikla nejprve píseň, a pak jsme si řekli, že by se na ni hodil právě on se svým specifickým těžkým rebetickým hlasem. I jeho velmi potěšilo, že jsme mu to nabídli a myslím, že to zazpíval skvěle. Jsme velmi rádi za všechny tři hosty, myslím, že to celému albu dodalo svěží vítr, jistou čerstvost, kterou je jinak obtížné zachovat, když všech deset písní zpívá jeden zpěvák. Posluchač se může nechci říct nudit, ale může se stát, že ho po všech deset písní neudržíš, tito tři hosté tomu dodali pestrost. 

(Rozhovor v řečtině vedl Jannis Moras)