Pod Černý vrch: Semotam

I když není skupina Pod Černý vrch žádný nováčkem, mám pocit, že teprve s albem Semotam se jí začíná dostávat zasloužené pozornosti. Publicisté se především předhánějí v tom, ke komu a k čemu nový zvuk souboru přirovnat. Hutný rockový základ obohacený o smyčce nahrává všem těm spojením jako "kříženec Hradišťanu, Appocalyptiky a Sex Pistols" apod. Mám však pocit, že ještě nikdo nezmínil U2. Zkuste si poslechnout úplný začátek alba, tedy úvod titulní písně Semotam, nebo devítku Babice. Industriální zvuky nejvíc připomínají právě slavnou irskou čtveřici z období alb Achtung Baby nebo Zooropa.

Jenže všechna tato přirovnání svědčí především o bezmocnosti nás publicistů muziku kapely definovat, zařadit, zaškatulkovat. Jak vlastně psát o souzvuku klasických rockových nástrojů (tedy rázných bicích, elektrické kytary a baskytary) s dvojitými (a díky hostům místy i trojitými) houslemi a violou, ke kterým se (opět díky pomoci hostů) přidávají barokní viola, violoncello nebo třeba fujara, trubka, akordeon či saxofon? Jak o tom všem psát, když si k tomu musíme ještě přimyslet zhudbněné lidové texty, které jako by se na první poslech k rockovému nářezu vůbec nehodily? A to ještě nesmíme opomenout podmanivý deklamační způsob zpěvu v písni Peklo, polozpěv-polořeč na začátku Vídně (největšího hitu desky) nebo píseň Děvče z Líšně, ve které mi zpěv připomíná Viléma Čoka v Pražském výběru (a zase jsme u přirovnání).

Ze všech známějších kapel, které se v dnešní době snaží vypořádat s českým a moravským folklórem, je Pod Černý vrch nejtvrdší. Zatímco Čechomor používá mohutné smyčce spíše k oslazení svých hitů (teď nemám na mysli housle Karla Holase, ale spíše hostující filharmoniky), u Pod Černého vrchu hrají housle a viola roli běžných rockových nástrojů. Tvrdé vyhrávky se úplně běžně objevují nejen mezi slokami, ale i mezi jednotlivými verši (viz například hned první dvě písně Semotam a Děvečka). Výsledkem je částečné rozbití struktury písně, které však není na škodu celkovému dojmu. Pod Černý vrch je prostě mnohem víc kapela instrumentální - lidové texty jsou pro ni pouze výchozí materiálem, odrazovým můstkem pro další práci, nikoli cílem, kterému by se mělo vše ostatní přizpůsobit.

Přiznávám, že mě svérázná hudba Pod Černého vrchu nechytila na první poslech. Starší alba skupiny prošuměla kolem mých uší, aniž by ve mne zanechala nějakou výraznější stopu. Při první poslechu Semotam jsem zpozorněl, ale trvalo mi ještě pár "slyšení", než jsem si uvědomil, že se mi to opravdu hodně líbí. K mým favoritům mezi skladbami patří už zmíněná Vídeň, dále Děvečka, titulní Semotam i závěrečný ruský bonus Něbojus ja. Album doporučuji rockerům, folkařům a hodně by mě zajímal názor folkloristů. Sám si však myslím, že dsrným textům lidových balad drsnější doprovod sluší.