Hromosvod: Divoký ticho Žižkova (recenze CD)

Tvorbu Ondřeje Fencla a jeho skupiny Hromsvod sleduji od raných demonahrávek a ještě poměrně naivního debutového alba 17 lízátek (2004). Ondřej se mezitím jako hudebník profesionalizoval, hraje nebo hrál s tolika kapelami, že prsty obou rukou na jejich spočítání nestačí, věnuje se revivalům i doprovázení Vladimíra Merty a při tom všem nezapomíná na svou domovskou kapelu, kterou dával dohromady ještě jako žák základní školy. Od té doby se pochopitelně změnilo obsazení kapely, partu kamarádů „ze základky“ vystřídala sehraná sestava, jejíž instrumentální dovednosti mě přesvědčily už na předchozích deskách Svitavy a zejména Zimní čas. Plynulý vývoj pokračuje. A jestliže jsem v souvislosti se Zimním časem konstatoval, že většina nešvarů typických pro Fenclovu ranou tvorbu zmizela a že se těším, čím dalším Hromosvod příjemně překvapí, rád na tato svá slova navážu.

Na albu Divoký ticho Žižkova mě Hromosvod příjemně překvapil především dvěma věcmi. Tou první je práce s rytmem. Je asi spíše náhoda, že jsem si toho všiml při poslechu písní v náhodném pořadí, ale jako bych v některých nových skladbách Ondřeje Fencla slyšel ohlas alternativnější odnože Jablkoně. Způsob, jakým se v písních Záhada hlavolamu nebo Ešte raz pracuje s důraznými dobami, je hodně vzdálený tomu, co si u nás běžně představujeme pod pojmem rock i folk. Možná to však souvisí i s osobností Borise Carloffa, který coby hudební a především zvukový režisér posunul hudbu Hromosvod slyšitelně o kus dál. Tím se plynule dostáváme k druhému pozitivnímu překvapení, kterým je výběr hostů a spolupracovníků. Slyšet je přínos Jaryna Janka (baskytara) i Romana Lomtadzeho (perkuse), nenápadně, ale vkusně přizdobil čtyři písně jazzový kontrabasista Rasťo Uhrík. Vtipné je angažování Petra Jandy do písně, v níž se zpívá o Olympicu. Epizodní role Kamila Střihavky v Záhadě hlavolamu není až tak důležitá, ale recitativ Vladimíra Merty v téže skladbě je úchvatný a obohacující.

Dalších pár detailů sice neřadím do kategorie velkých překvapení, ale považuji za nutné o nich napsat. Jedním z nich je role houslí (Hana Vyšínská), výraznější – nebo možná nápadnější – než na předchozích deskách. Gradující Vyprodáno je jednou z nejpozoruhodnějších písní Ondřeje Fencla nejen díky jeho odkazu na sebe sama („Vzpomínám na Berušku,“ bere posluchače zpět do období svých raných lásek z alba 17 lízátek), ale právě díky gradujícím aranžím s výraznými houslemi. Podobně v úvodní písni Magnety jsou vedle saxofonu velmi důležité právě housle, které v jednom okamžiku jakoby nabourají zajímavý, ale monotónní rytmus.

Už dříve jsem v souvislosti s Hromosvodem upozorňoval na kontrast mezi jakoby veselými melodiemi a pochmurnými texty. Divoké ticho Žižkova s podobnou dichotomií pracuje už ve svém názvu a na ploše celého alba najdeme celou škálu poloh – od naštvané Záhady hlavolamu až po milou a klidnou Konečnou v závěru. Je příznačné, že právě v ní se zpívá o zimě a noci, avšak já jako posluchač do tmy situuji spíše text o tom, jak „Jarka Metelka s Hojerem maj es-er-óčko na šípy“.

Mimochodem, i když se Ondřej Fencl jako skladatel a především instrumentalista výrazně posunul, jako zpěvák a textař se vyvíjí s menší rychlostí. Text Písničky – té s přiznanou narážkou na Olympic – spíše odskanduje než odzpívá. A v jeho verších už sice opravdu neslyšíme obrácené přízvuky jako kdysi, ale hned úvodní Magnety jakoby stále odkazovali k pubertálnímu autorovi, který se vyzpívává ze svých lásek („Půjdeme spolu do Libně, půjdeme, ale teď polib mě“). Vlastně i díky těmto momentům si člověk uvědomí, že suverénní vlasatý muzikant zůstává romantikem, který jen občas vycení zuby. Jednou z nejostřejších písní na albu je pak coververze Trubadúrské Karla Plíhala, ve které si další epizodní roli střihl Vladimír Merta.

Vydavatel: Galén
Rok vydání: 2015
Žánr: folkrock/pop
Celkový čas: 49:37

www.hromosvod.cz