Hromosvod: Svitavy
Radost z hraní. A také touha dělat věci zajímavě, pestře, nově. To všechno na mě sálá z nového alba Hromosvodu, skupiny, která zůstává pražskou, i když své druhé CD pojmenovala Svitavy. Přitom Svitavy nejsou jen název titulní písně, ve které „sněží, na mě sněží“, ale také symbolem úsvitu. A toho by této temné desce bylo místy třeba.
Vydáno vlastním nákladem
Žánr: folkrock
Celkový čas: 46:49
Radost z hraní. A také touha dělat věci zajímavě, pestře, nově. To všechno na mě sálá z nového alba Hromosvodu, skupiny, která zůstává pražskou, i když své druhé CD pojmenovala Svitavy. Přitom Svitavy nejsou jen název titulní písně, ve které "sněží, na mě sněží", ale také symbolem úsvitu. A toho by této temné desce bylo místy třeba.
Bystrý čtenář v úvodním odstavci možná postřehl zdánlivý protimluv. Jak může z temného alba sálat radost? Ale představte si, že takové spojení Hromosvod (či spíše jeho kapelník a téměř výhradní autor Ondřej Fencl) dokázal vytvořit. Hned v úvodní parafrázi Poeova Havrana básní o mrtvole, zírání do temnot a o černém ptáku, který zpívá "jak ďáblů chór". A přitom melodie je svižná a veselá. Výsledek vyznívá jako nechtěná parodie. (A to už vůbec nemluvím o tom, že Fencl nepřekonatelnou Poeovu báseň - kolik českých překladatelů se s ní natrápilo! - zploštil na pouhý jeden, ten nejjednodušší, výklad a nenechal posluchači popustit uzdu fantazii. Ze skvělé symbolistické poezie se tak stala všední realistická píseň.)
Ale nechme Havrana, podle mne nejslabší článek alba, stranou. Ondřej Fencl totiž na Svitavách dokazuje, že umí napsat silnou píseň, aniž by musel sahat po klasice. Velmi pěkná je hravá miniatura Soumraky s pěknými básnickými obrazy ("Búra na koleje dám / a pak se ptám, co z toho mám / rozjetý štěstí pálí do dlaní"), stejně jako rozsáhlá Konečná. Do ní autor dokonce organicky zapracoval úryvky ze svých oblíbených děl a zejména Zmrzlinář od Marsyas do děje písně dobře zapadne. Obě skladby jsou navíc dobře zaranžované: Soumraky kapela klidně může na koncertech hrát jako tvrdý bigbít, zatímco na desce ji flétna činí srozumitelnější i pro folkového posluchače. A podobně důležitá je mimochodem role flétny i v Konečné.
V dalších písních Fencl-textař bohužel sklouzává k nešvarům, kterých by se kapela mohla zbavit ještě před návštěvou studia. Na mysli mám především obrácené přízvuky, kterými se to jen hemží třeba v písni Souvětí ("nakres-LIly cíl", "nespraVEDlivej trest"). Frázování se nedaří ani v převzaté Slunce ještě spí, ve které "na slunCÉÉ čeKÁŠ". Je vůbec zajímavé sledovat, jak se Hromosvod vypořádává s převzatým materiálem: Zatímco jeden Hrabě (s upraveným textem), Blues pod Petřínem, mě příliš nepřesvědčil, protože zpěvák Hromosvodu nemá potřebný špinavě bluesový hlas, Hrabě druhý (Déšť) zní velmi příjemně. Na koncertech se musí dobře vyjímat i Pískající Cikán od Spirituál kvintetu, ale já po pozorném poslechu docházím k závěru, že zvýrazněná rytmika jde proti duchu písně.
Zkusme tedy shrnout hlavní klady a zápory alba. Pozitivně vnímám především aranže a výkon instrumentalistů. Na první poslech je slyšet, že s konečnými verzemi si kapela jaksepatří pohrála. Velmi dobrá je deska i po zvukové stránce. Fenclův hlas má příjemnou barvu, avšak vedle už zmíněných chyb ve frázování může Nepražana (Brňana určitě a možná i Svitavana) praštit přes uši až příliš obecná čeština (nechtěji, mlčeji, boleji).
To však stále hovoříme pouze o formě. Pokud jde o obsah, předznamenává Havran (jakkoli nepovedený) celé album. Temnota, přízrak smrti, beznaděj se táhnou celým albem. Tu zhasíná celej smutnej svět a zvolna usíná zbytek naděje (Souvětí). Jinde se smutný voják rouhá v husté a těžké tmě (Protest song). Tamhle hrdina zavírá svá očka navěky (Svitavy). Onde kráká vrána nad houkající sanitkou (Omamá). A i po svítání si vzduch podrží noční odér (Blues pod Petřínem). Je skoro jedno, jestli je text převzatý od Hraběte, nebo autorský Fenclův. Temné nálady jsou na desce tak všudypřítomné, že ucho posluchačovo zajásá nejen nad výjimečně optimistickou Za vodou, ale i nad Soumraky, které jsou veselé pouze zdánlivě. Ale to není výtka. Stejně jako mám rád Baudelaira přes jeho temnost (nebo kvůli ní?), dokážu si oblíbit i Hromosvod. Jen kdyby Ondřej Fencl dobrousil pár neoddiskutovatelných formálních chyb a nesnažil se zbrkle a přímočaře interpretovat to, co na sebe literární kritici i čtenáři s úctou nechávají působit.
(Článek vznikl pro časopis Folk & country.)