Dan Vertígo: #DNVRTG

Dan Vertígo je živel, neřízená střela. Když má zahrát tři soutěžní písně na Portě, nepostřehnete, zda ještě probíhá zvuková zkouška, nebo jestli je svérázná komunikace se zvukařem a diváky součástí sofistikované performance pro porotu. Ošlehán zkušenostmi z pouličního hraní z Brna, Prahy i odjinud, vydal nyní Dan své druhé album. Čistě autorské, pestré, postavené na vlastních hudebních, cestovatelských a pozorovatelských zážitcích. Ale především – v dobrém slova smyslu – ukázněnější, než by člověk, který měl s tímto brněnským písničkářem spíše letmé kontakty, čekal.

Z písní se sice nevytratila živelnost (Pokecal jsem s bezďákem je punková až až) ani hospodská interpretační „přibližnost“, posílená občasným použitím akordeonu, ale celkově je z alba znát koncepční práce a snaha zvýraznit klady a vhodně zahladit nedostatky. Zatímco při živém hraní na ulici může naléhavý Vertígův hlas, který neřeší stoprocentní intonaci, zaujmout, při intimním poslechu na sluchátka by na ploše čtyřiceti minut zřejmě  nudil. Toto riziko písničkář lehce zažehnal nejen výběrem pestré škály svých doprovodných nástrojů (sám obsluhuje na albu kytary, basu, klavír, akordeon, rytmické nástroje…), ale také spoluprací s hosty. Mezi nimi figurují saxofonista Matouš Hamerník, trumpetista Petr Bárta, bubeník Vojta Bořil (Už jsme doma) nebo hráč na cajón Jakub Vašica (IAN). Jejich účast je píše střídmá – posluchač nemá pocit, že je přehostováno –, ale na druhou stranu právě drobné vstupy vyjmenovaných nástrojů velmi napomáhají desce k pestrosti. Album se tím pádem pohybuje na škále od čistě akustického folku, blížícího se hraní na ulici, přes drobné výlety k už zmíněnému punku nebo reggae (Babička utíká, šalinu nestíhá) až po koketování s popem (Větrníky) a elektronickou hudbou (Nad Letnou).

Jako textař se Dan Vertígo v nostalgických momentech ocitá na hraně parodie („Jak už to tak bývává […], chybí mi bývalá lá la lá la lá la lá…“ – Vetrníky), jindy řetězí asociace („Když prší, padají trakaře / tak pojďme si je nasbírat / takovej trakař se dá zpeněžit“ – Prší) nebo ze sebe vyzpívává generační pocity („Ležíme v posteli, čumíme na reklamy“ – Šťastní a veselí). Nad tím vším však stojí jeho pozoruhodný pozorovatelský talent, díky němuž znějí i ty nejbanálnější příběhy zajímavě. Vertígova městská krajina – brněnská s Mendlákem nebo pražská s Andělem – je plná zajímavých postaviček (babička, rastaman, bezdomovci, revizoři a také pověstná Holubí letka…). Stejně důležité je ale také pozorování krajiny z vlaku, krajiny s kostely na kopci, planoucími ohni a kočkami skákajícími z oken (Koně a strašáci). A do třetice k tomuto pozorovatelskému talentu patří i představy, „jaké by to bylo, kdyby…“ („Kéž by tak na chvíli neexistovali žádní lidé…“ – Nad Letnou).

Asi nejzajímavější je na albu napětí mezi zdánlivě nevybouřeným „mladistvým“ projevem, ledabylostí zpěvu, použitím „inferiorní“ slovní zásoby (bezďák, kozy) na straně jedné a stále se opakujícím tématem stáří a konce života na straně druhé. Babička, která nestíhá šalinu, kontrastuje se skupinou mladých černých pasažérů. V písni Šťastní a veselí se nám z dálky chichotá podzim života. Píseň Underground je o tom, co bude, „až budu starej pán, budu chodit s nosičem na jídlo“. A vlastně i děda, který se mihne v písni Větrníky, nebo starej pán, který jde v písni Koně a strašáci sadem jabloní, jsou možná pro celé album důležitější, než se zdá na první poslech. Nespoutaný živel Dan Vertígo vlastně natočil desku, která propojuje generace. Citlivé album, na kterém se pod slupkou punkového přístupu (s formálními „drobnostmi“, jako je dodržování přízvučných dob, si Dan hlavu neláme a některé rýmy jsou – řekněme – docela primitivní), skrývá řada detailů, které stojí za pozorných poslech a zamyšlení. Ale je také možné, že se všem těmto pokusům o interpretaci Dan Vertígo, slovy své písně, jen „z dálky chichotá“. V každém případě se jeho tvorbu vyplatí dál sledovat.

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2019
Žánr: folk
Celkový čas: 40:21

www.danvertigo.cz

(Článek vznikl pro web Brno – město hudby)