Honza Nedvěd: Ta noc, kdy mi vyšlo slunce (recenze)

Nevrátí se sláva starých Brontosaurů. I když ani alba Na kameni kámen a Ptáčata neobsahovala žádnou poezii, písně jako Stánky, Hlídej lásku, skálo má nebo Kytka zůstanou napořád trampskou (či folkovou) klasikou. Pozdější tvorba Jana Nedvěda byla – řekněme – kolísavá. Obsahovala momenty světlejší (některé písně na albu Vašek) i takové, pro které je průšvih slabé slovo (koncertní CD 30 let písniček). Nové album Ta noc, kdy mi vyšlo slunce sice – především díky práci ve studiu – nedopadlo úplně katastrofálně, avšak ve srovnání s autorovými předchozími deskami patří k horšímu průměru.

Příznačná je hned první píseň Křížem kráž. Nedvěd se zde ve spolupráci s doprovodnými muzikanty pokouší o svižné blues a docela se mu to daří (dobrá je především foukací harmonika Petra Kocmana). Autor však bohužel v nasazeném tempu nestíhá artikulovat a na malér je zaděláno v okamžiku, kdy se při zpěvu pokouší jaksi pitvořit. Výsledkem jsou tak špatně srozumitelná slova, že si musíte jejich smysl ověřovat v bookletu („nikdy tě neporazí žádnej hrom“ mi i po několikáté zní jako „žádnej rum“).

Naštěstí je většina písní na albu ve středním až pomalém tempu. I když naštěstí… Možná by bylo lépe některým textům nerozumět. Typickým příkladem je Rybník, jehož úvod stojí za ocitování: „Zdvihl jsem výš tvoje nádherné tělo / až k pasu řekl lásko pojď blíž / mělas sukénku modrou někde až na kolenou / a ze zdi z křížku se na nás díval Ježíš.“ Nejde mi samozřejmě o syntaktické nesmysly (byla sukénka modrá jen na kolenou?), nýbrž o necitlivé propojení smyslného tématu s křesťanskými reáliemi. Takové je totiž celé Nedvědovo album: Obsahuje především písně o víře a o tělesné lásce. A tak v jedné písni zpívá o tom, jak se v neděli chodívá modlit (Do kostela), aby se o několik minut dál ptal: Co to sbíráš na mém těle? (Třetím ústředním tématem alba je pro úplnost Nedvědovo oblíbené Slovensko – Kormoráni na jezerech, Nitra.)

Ještě více než s obsahem písní mám tentokrát problém s formálními nedokonalostmi. Vycpávky typu „hej hej“ (Hej hej), moudra jako „aby duše se něco dozvěděla“ (Do kostela), násilné rýmy jako „Na co byl Ježíš a matka Maria / a na co láska vládne materia“ (20 let) a už zmíněné syntaktické nepřesnosti, umocněné chybějící interpunkcí v bookletu, svědčí o Nedvědově autorské krizi. Celkový dojem z alba nezlepší ani skutečnost, že otištěné texty se v řadě případů liší od zpívané verze (Kdo je to Bůh), nebo podivnosti typu „Tesaři dobrého synka směl“ (Do kostela).

Křivdil bych však Janu Nedvědovi, kdybych napsal, že všechno je špatně. Několik řemeslně slušných písní se na albu najde (sám mám nejraději Pravdu i lásku, jakkoli mi i v ní vadí přílišné moralizování) a především aranže, na kterých se podílel mj. Petr Kocman, posouvají celek o několik úrovní výš. Přes výrazný příklon k popu v některých skladbách (20 let, Kdo je to Bůh) se totiž Nedvědovi a jeho spolupracovníkům podařilo natočit hudebně pestrou desku na pomezí folku, country a trampské písně.

Vydavatel: Universal
Rok vydání: 2007
Žánr: folk
Celkový čas: 60:17