Very Cool People: Album považujeme za souvislé dílo

Rozhovor s Elvijsem Grafcovsem ze skupiny Very Cool People

Zkuste nám prosím na úvod rozklíčovat dlouhý a složitý název vašeho loňského alba 50 Years of Influence + 30 Years of Cool Equals 13 Years of Music Hooliganism. Co ta rovnice znamená? 

Snažíme se, aby každé naše album bylo jiné. Některá jsou instrumentální, na jiná si zveme zpěváky. Toto mělo být čistě instrumentální album, ale chtěli jsme k němu vymyslet nějaký příběh. 50 Years of Influence znamená železnou oponu, za kterou lidé v naší zemi padesát let žili. My v kapele nejsme tak staří, narodili jsme se mezi lety 1981 a 1990. Ale když jsme začali chodit do školy a začali se učit hrát na nástroje, stále u nás v Lotyšsku přežívaly ruské metody vzdělávání, ve kterých nebyl prostor pro jazz nebo populární hudbu. Věnovali jsme se především klasické hudbě, což ale bylo skvělé, protože se dobře naučíte techniku, ovládáte nástroj… Nicméně metody byly takové, jaké byly, prostě učitelky „starého střihu“ s ukazovátky… Postupně jsme se všichni přiklonili k jazzu, já jsem mezitím poslouchal a hrál také blues. Také jsme odjeli studovat do zahraničí, protože po roce 2000 v Lotyšsku stále nebylo na akademii jazzové oddělení. A právě to znamená další část názvu našeho alba – 30 Years of Cool. To je období nezávislosti, kdy jsme se všichni obraceli k západu a snažili se do sebe vstřebat všechny západní styly jako jazz nebo funk. Bylo to také bláznivé období 90. let, ve kterém jsme vyrůstali, se všemi těmi mafiány a podobně. Ale je to zároveň super cool, protože všichni mohou cestovat, kam chtějí, a máme svobodu. A zároveň jsme si uvědomili, že máme něco speciálního, protože jsme ovlivněni jak východní, tak západní kulturou. Rozhodli jsme se tedy do tohoto alba vložit všechno, co nás od dětství ovlivňovalo, ať už to byla klasická hudba, klezmer, hudba z Tarantinových filmů, jazz a improvizace. To vše se tedy na albu objevuje, a proto má album i takový název. A pokud jde o obal desky… Nevím, jestli to tak bylo i v České republice, ale u nás za časů Sovětského svazu měl každý doma v bytě na stěně koberec. Nechali jsme si tedy pro účely našeho alba udělat speciální koberec o rozměru dvakrát dva metry, ale vtipné je, že jsme si jej museli nechat vyrobit v Belgii. Je to tedy konceptuální album, na kterém se prolínají naše hudební vlivy s tím, čím jsme si my osobně jako hudebníci prošli.     

Jsou pro vás alba spíše sbírkami jednotlivých písní, nebo kompaktními celky? 

Předchozí album nám vyšlo těsně před začátkem epidemie. Já jsem už mezitím dostal nápad natočit toto CD, ale mezitím udeřil covid. Protože v Lotyšsku a v sousední Litvě platila různá opatření, dařilo se nám i během pandemie většinou hrát jeden až tři koncerty měsíčně – někdy to bylo jen on-line, jindy s diváky, ale i tak jsme měli spoustu volného času, kdy jsme mohli skládat a věnovat se novému albu. Do studia jsme šli v srpnu 2020 a desku jsme natočili. Bereme ji jako jedno souvislé dílo. Já totiž mám rád alba. Teď jsme třeba museli vydat singl, ale to jen čistě kvůli propagaci. Jinak mám raději celá alba a nedokážu třeba říct, která je má nejoblíbenější píseň. Mám spoustu oblíbených alb už z dětství, například A Go Go od Johna Scofielda a mnoho dalších.     

Jak u vás v kapele probíhá tvorba písní? 

Dříve jsem byl v kapele hlavním autorem, ale tentokrát to bylo více kolektivní dílo. Já jsem napsal některé části alba, něco napsal bubeník, něco saxofonista, něco klávesista. Také jsme pracovali tím způsobem, že jeden z nás začal komponovat nějakou skladbu a předal to druhému, aby ji dokončil. Samozřejmě že jsme pak na jednotlivých nápadech dál pracovali na zkouškách. Také rádi nové skladby hrajeme na koncertech ještě předtím, než jdeme do studia. Podle reakcí diváků totiž poznáme, které pasáže moc nefungují. Ostatně teď na dvou českých koncertech, které máme před sebou, budeme určitě hrát i některé skladby z alba, které chceme vydat v roce 2023 se zpěvačkou Paulou Saijou.

Jak často hráváte v dalších pobaltských zemích mimo Lotyšsko? 

Minulý víkend jsme odehráli čtyři koncerty. Z toho byly tři v Lotyšsku a jeden v Litvě. A to je myslím aktuální poměr – čtvrtinu koncertů hráváme právě v Litvě. V Estonsku jsme hodně vystupovali v letech 2014–2017, ale v současné době už tam moc nejezdíme. Přece jen je to úplně jiná země s jiným jazykem. Vím, že vy toho máte stále hodně společného se Slováky, rozumíte si navzájem, ale u nás to tak není. Scény jednotlivých pobaltských zemí jsou více oddělené. Estonsko už je pro nás příliš na okraji. Nejezdíme moc ani do Finska. A za Estonskem už není nic… Hráváme tam samozřejmě občas na festivalech, ale moc se na tamní prostředí nezaměřujeme. Spíše nás zajímá právě Litva, Polsko, Německo. Litva je pro mne zajímavá i proto, že jsem studoval ve Vilniusu a trochu mluvím litevsky. Je to pro mne tedy snazší. Byl bych ale samozřejmě rád, kdyby trh jednotlivých pobaltských zemí byl více propojený. Vnímám, že Češi a Slováci spolupracují víc, že se víc navzájem znáte. 

A koncerty celkově? Je o vaši kapelu takový zájem, jaký byste si představovali? 

Díky tomu, že máme více různých projektů, si na nedostatek hraní nemůžeme stěžovat. Zvou nás například na popové i na jazzové festivaly, stejně jako na různé městské slavnosti a další akce. Celkově ale v Lotyšsku míst, kde se dá hrát, ubývá. Například v Rize zůstal jediný jazzový klub, naštěstí kousek od naší zkušebny. Po epidemii mnoho klubů skončilo a já tento problém vnímám například u svých studentů, které učím na jazzové akademii. V letech 2000–2015 fungovala velké množství klubů, dalo se hrát prakticky kdekoli. Jen v Rize existovalo možná patnáct míst, kde se dalo hrát. Když si dnes založíte kapelu nebo nový projekt, a je jedno, jaký hrajete žánr, máte problém někde si naživo zahrát. Naše kapela asi před pěti lety přestala hrát v klubech, dnes dáváme v Lotyšsku přednost větším sálům nebo divadlům. Ale hraní po klubech nám trochu chybí, a i proto mám rád zahraniční turné, při kterých se do klubů vracíme. Například na podzim se pravidelně vydáváme do Maďarska, Rumunska, Srbska a Slovinska. Začali jsme jezdit také k vám do České republiky, v říjnu nás čeká koncert na Slovensku. Baví nás také koncerty v Německu, kde je velmi otevřené publikum. Hráváme i na velkých festivalech, ale rádi se třeba na zpáteční cestě zastavíme i v malém klubu, abychom si znovu vychutnali tu divokou atmosféru, kterou máme rádi.