Uusikuu: Piknik očima Mata Hari

Rozhovor s Laurou Ryhänen z finsko-německé skupiny Uusikuu

Proč jste své nové album nazvali Piknik?

Říkáme tomu hudební piknik. Setkáváme se s publikem – i mezi sebou navzájem – jako bychom seděli na piknikové dece, kam si každý něco přinese. To je přece smysl pikniku. Když se sejdeme s přáteli, každý může přinést něco svého, co zná, ale zároveň objevit něco nového. Právě z této myšlenky jsme vycházeli, když jsme začali připravovat toto album. Držíme se tedy záměru nepředstavovat jen tango, ale oslavovat široké spektrum taneční hudby od 30. do 60. let. Tentokrát trochu více zabrousíme i do novějších období, ale zabarvení zůstává jasně do world music. Starší hudba je totiž velkou součástí našich srdcí a naším zájmem je se do ní ponořit. A i když na albu vždy najdete i nějaké nové písně, je pro nás důležité zůstat věrní svým kořenům. Ano.       

Album začíná vaší autorskou skladbou Mata Hari’s Eyes. Jak vznikla?

Před pár lety jsem byla v Nizozemsku, navštívila jsem Haag a podnikla tam krásnou vyhlídkovou plavbu lodí. A během ní jsme míjeli dům, kde žila Mata Hari. Mata Hari – tajemná, možná nebezpečná žena, která žila svůj život přesně tak, jak chtěla – byla mým idolem už v dětství. Vždycky jsem si říkala: Proč nemohu být jako ona? Proč nemohu žít tak jako ona? Už dlouho jsem ji chtěla nějak zahrnout do svých písní, ale nechtěla jsem psát přímo o ní. Spíš jsem chtěla, aby se v nějaké písni jen objevila, třeba symbolicky. Tahle konkrétní píseň je o dívce, mladé ženě, která pracuje v čtvrti červených luceren a každou noc chodí tančit, aby zapomněla na špinavé peníze, strach, dluhy a úzkost. A v tom klubu vždy hrají jednu starou, tajuplnou píseň – Mata Hari's Eyes. Ta píseň ale ve skutečnosti neexistuje. Mata Hari's Eyes je moje nová skladba, ale chtěla jsem, aby měla příběh na více rovinách. Původně jsem si představovala, že by mohla znít jako swingová skladba ze 30. let, ale když jsme ji začali zkoušet, kluci řekli: Ne, ne, udělejme z toho něco úplně jiného. A tak vzniklo něco nového – i pro nás samotné. 

Yes, sir, alkaa polttaa je úprava písně Yes, Sir, I Can Boogie od španělského dua Bacaru. Jaký máte vztah k této písni?

Tahle píseň mě vrací do dětství. Spolu se sestřenicí jsme si hrály na Baccaru – španělské duo, které tu píseň zpívalo. Představovaly jsme si, že jsme Baccara, moje maminka nám ušila kostýmy. Byly jsme španělské zpěvačky. V té době mě ani nenapadlo spojovat to nějak s Eurovizí, ale jsem velká fanynka Eurovize. A myslím, že tahle písnička spojuje oba tyto příběhy. Zároveň je ten text docela emancipovaný – dívka se rozhodne, že si toho muže nechá, a třeba další den přijde někdo jiný. Kdo ví? I to byl jeden z důvodů, proč jsem ji chtěla zkusit nazpívat. To, že z toho nakonec vzniklo tango, nebyl původní plán. Ale myslím, že jako tango funguje velmi dobře.    

Jak jinak ve vaší kapele vznikají písně?

Mikko, náš houslista, je zároveň náš umělecký vedoucí, takže už rok nebo rok a půl před nahráváním projde obrovské množství písní, ty pak protřídí a přinese mi je jako první. Protože samozřejmě, pokud některé nebo většinu těch písní zpívám já, musím je cítit, musím se s nimi nějak ztotožnit. Velmi často pak nepřipravujeme žádné aranže – jen přijdeme za kapelou a řekneme: „Tohle je ta píseň, pojďme si ji zkusit zahrát.“ Někdy ale i kapela řekne: „Nemyslíme si, že se ta píseň hodí.“ Třeba protože textu nerozumí a připadá jim to nudné, nebo je téma příliš problematické, nebo prostě nenajdou tu správnou hudební energii. A pak tu píseň odložíme. Ale někdy se k nim vracíme – máme na novém albu i několik skladeb, které jsme kdysi dávno zavrhli a teď se k nim vrátili.       

Album vyšlo v únoru 2025. Čemu se věnujete teď? Koncertujete?

Ano, teď opravdu hodně koncertujeme. A teď poprvé vůbec máme možnost hrát i ve Francii. Na podzim nás pak čeká něco bláznivého – poplujeme jako kapela, která hraje tango, lodí do Finska, což jsme ještě nikdy předtím nedělali. Tak uvidíme, jaké to bude. A příští rok budeme slavit 20 let kapely Uusikuu. V březnu zahrajeme koncert se symfonickým orchestrem v Norimberku, abychom to oslavili. Takové ty „malé velké“ nové projekty a spolupráce jsme dělali vždycky – a budeme v tom pokračovat. To je pro nás hrozně osvěžující. A možnost potkávat kolegy z jiných hudebních žánrů, to je náš život.