Slyšte, lidé! – Semafor porevoluční

Slyšte, lidé! – Semafor porevoluční

Pořad v souvislostech


Semafor porevoluční
Budeme vysílat

Hudební tváře Jitky Šuranské
Pozvánky na koncerty – podzim 2018
Profil textaře Jiřího moravského Brabce
Vysílali jsme


Novinky z hudby pro děti

Profil skupiny Folk Team

Novinky z hudby pro děti
Audioarchiv
16. července 2018 Jazz, Aktuality Autor: Milan Tesař

U Supraphonu vyšel box 11 CD, která představují písně a scénky z 33 porevolučních her divadla Semafor. Celkově se jedná o téměř 12 hodin materiálu. Hodinový výběr z této kolekce vám představíme v týdeníku Slyšte, lidé! s premiérou 21. července 2018. Poté si pořad můžete poslechnout z našeho audioarchivu.

V hodinovém pořadu si stihneme představit pouze 14 z 33 her, které soubor mapuje. Začneme „retro-muzikálem“ Výhybka, o němž se v bookletu píše: „Ferdinand Havlík pro něj zkomponoval hudbu, evokující atmosféru jazzového věku 20. let. A Jiří Suchý pro něj napsal bizarní příběh šíleného vynálezce, který ovládl stroj – výhybku času, s jejíž pomocí získá obrovské jmění.“

V březnu 1991 měla premiéru semaforská hra Ach, ta láska nehezká, jedna z relativně méně úspěšných. „Láska nehezká“ v názvu není jen slovní hříčkou evokující někdejší hit Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Ach, ta láska nebeská. Jde skutečně o „nehezkou“ lásku nebo možná „lásku“, protože tématem hry byl „vpád pornoprůmyslu do Česka“.

Třetí porevoluční hra divadla Semafor, u které se zastavíme, se jmenovala Nižní Novgorod aneb Pohádka o tom, proč Říjnová revoluce začala už v září. V díle, které mělo premiéru v březnu 1992, se „snoubil duch Dostojevského se synkopami“. Jiří Suchý vzpomíná: „Premiéra byla už po převratu, kdy jsem se nemusel ničeho obávat. Přesto když se ohlásil ruský ambasador, říkal jsem si, že z toho bude koukat diplomatická nóta.“ Nejen že žádný průšvih nepřišel, ale velvyslanec prý Jiřímu Suchému padl kolem krku a obdivně zvolal: „Vy tak rozumíte ruské duši.“

V dalším roce se divadlo Semafor stěhovalo ze Stýblovy pasáže a při té příležitosti uspořádalo Koncert na rozloučenou, z kterého se potom stalo putovní představení. „Repertoár sestával z méně známých songů různých skladatelů a jen pár starých semaforských hitů připomínalo slavnou minulost divadla,“ vysvětluje po letech Jan Kolář, editor a dramaturg 11albového výběru z pozdní semaforské tvorby.

Únos turecké houslistky měl premiéru v prosinci 1997 a šlo spíše o pásmo než o divadelní hru. Jan Kolář píše: „Tenké dějové předivo s detektivní zápletkou poskytlo příležitost k recitálu Jiřího Suchého, v němž protagonista nabídl publiku písně, které ho provázely životem a které má stále rád.“

V roce 2000 se konalo představení Noc v synagoze, které těžilo z absurdní situace setkání Hitlera se Stalinem, kteří spolu zápolí o Brunhildinu punčochu. Ta má totiž rozhodnout o vítězi druhé světové války. Autorem námětu byl Jethro MacIntosh, původním jménem Jiří Sehnal, který v Semaforu působil už před svou emigrací v roce 1960. V nové semaforské hře ztvárnil postavu Stalina, zatímco Hitlera hrál Jiří Suchý.

Dále si připomeneme poetický text appeal Nikoho nezabije z roku 2005. Jak z názvu vyplývá, jde tu o poezii, kterou autor hry Jiří Suchý nahlíží ze všech stran a úhlů. „Divácký ohlas nebyl velký, bylo to představení pro fajnšmekry,“ konstatuje dramaturg kompletu Jan Kolář.

Důležitým rokem byl pro divadlo Semafor rok 2005. V dubnu měla premiéru hra Nikoho nezabije, ale především se Semafor nastěhoval na svou novou stálou scénu, do budovy bývalé tančírny v Dejvické ulici. První inscenací, která tam měla premiéru, byla hra o bulváru Jako když tiskne s podtitulem hudební komedie o marném boji faráře Macháčka s bulvárním listem Šok. Jan Kolář prozrazuje, že „v jejím pozadí bylo znechucení Jiřího Suchého špinavými praktikami bulvárního tisku, poslední kapkou pak vylhaná zpráva Blesku, že Jitka Molavcová po 32 letech opouští divadlo Semafor“.

Hry divadla Semafor často tvoří jen pásma písní a výstupů, jejichž děj je méně důležitý než písně samotné. Ovšem v roce 2009 si tvůrci ze Semaforu vyzkoušeli nastudovat jednu klasickou operetu. Mam’zelle Nitouche skladatele Hervého měla premiéru v roce 1883. Semaforská verze z roku 2009 byla „uzpůsobena tradiční poetice divadla s nadějí, že může být aktuální. Přesazena do 20. let 20. století zní jazzovými synkopami a dokonce rytmem rokenrolu“.

Představení Hodiny jdou pozpátku označuje editor semaforského kompletu jako „swingový muzikál“. Má jít o náhodné setkání básníka se zoologickou zahradnicí v elegantním baru v pohnutém roce 1938. Básník Jan Vladivoj Vinohradský má vize a magickou moc. Čas v baru Honolulu se začne vracet zpět.

Rok 2012 bude v našem rychlopřehledu zastupovat inscenace Levandule – „napůl divadlo, napůl kabaret“. Děj je zasazen do prostředí krachujícího kabaretu a důležitou roli zde má i epizodní souboj dvou malířů, tradicionalisty a modernisty.

V roce 2014 vznikla divadelní hra Sardinky a lupiči. Její první část vychází ze staršího kabaretu Jiřího Suchého Na Poříčí dítě křičí a druhá polovina se „dějově opírá o živořící šantán“. Jak ovšem píše sám zakladatel Semaforu, „obě části jsou jen záminkou, aby mohly zaznít písničky. Tentokrát jsou to kuplety a šansony z dávných kabaretů“. Nenechte se však mást. Jedná se o autorské skladby Jiřího Suchého.

Hra Mizina číhá z roku 2015 byla přímou reakcí na finanční krizi, která v té době divadlo Semafor postihla. Osvědčená scéna nedosáhla na některé granty a Jiří Suchý psal: „Dnes je existence Semaforu ohrožena natolik, že je třeba podnikout radikální krok.“ Mizina číhá však nebyla ničím nestandardním. „Je to obvyklá semaforská revue ve skromnějším obsazení a výpravě,“ popisuje Jan Kolář.

Na závěr se zastavíme ještě u jednoho představení, které bylo reakcí na finanční krizi. Byl to Koncert o čtyřech kapitolách z října 2015, což byl „exkluzivní večírek s drahým vstupným pro přátele divadla, kteří je chtěli podpořit“. První část večera tvořily písně Kurta Weilla na texty Bertolda Brechta, přebásněné Jiřím Suchým, část druhou semaforské šansony, část třetí upravené spirituály a gospely a část čtvrtou upravené muzikálové melodie Kurta Weilla. S teprve malým odstupem se píše o přelomovém představení, které vzniklo vlastně z nouze.