Rudy Linka: Ten Sinatra je vlastně výborný!

Rozhovor s kytaristou Rudym Linkou

Rudy, vy jste do Ameriky kdysi přesídlil ze Švédska. Jedním z vašich prvních velkých učitelů za oceánem byl kytarista Jim Hall. Čím je pro vás výjimečný?

Jim Hall hrál se Sonnym Rollinsem, Paulem Desmondem, Billem Evansem… Dnes je mu přes osmdesát a může se chlubit tím, že zbavil kytaru role rytmického nástroje, která jí původně v jazzu patřila. Jeho styl hry je takové legato, jakoby saxofonový, fantastické jsou i jeho rytmus a frázování a jeho harmonické cítění je až neskutečné. Harmonii totiž studoval a o hudbě toho opravdu ví hrozně moc. Jednou jsem se jej zeptal, odkud pochází jeho skvělé frázování. Řekl, že je ukradl Franku Sinatrovi. To mě překvapilo, protože když jsem přijel do Ameriky, Franka Sinatru jsem neměl rád.

Jak to?

Když mi bylo asi třináct, četl jsem, že John Lennon řekl: „Nenávidím Franka Sinatru.“ A proto jsem ho nenáviděl i já. Až mi Jim Hall prozradil, že od něj převzal své frázování, uvědomil jsem si, jak fantastický je Frank Sinatra muzikant. A došlo mi, že John Lennon to neřekl kvůli hudbě, ale proto, aby odlišil dvě různé generace. Jinak je to ale úplně nesmysl, což Lennon jako skvělý muzikant musel vědět. Jen už nestihl říct: „Rudy, on je ten Sinatra vlastně výborný.“ Musel mi to říct až Jim Hall v Americe.

Vím, že jedním z důvodů, proč jste opustil Československo, bylo, že jste si chtěl svobodně kupovat desky. Jak jste si tedy té svobody užíval?

Ještě ve Švédsku jsem si každý pátek jsem za všechny peníze, které jsem našetřil, koupil desky. První dva roky jsem z toho byl tak odvázaný, že když jsem přišel do stockholmského Akademického knihkupectví  a vybíral, co si koupím, byl jsem z toho tak odvázaný, že jsem vždycky musel odejít na záchod. Pak jsem se vrátil a něco si koupil. Svobodu si lidé představují různě. Pro mne byla svoboda v tom, že jsem si mohl koupit desku, kterou jsem chtěl. Stačilo mi to na hrozně dlouho a je tak možná dodnes.

Vzpomenete si na první desku, na které jste sám účinkoval?

Vzpomenu. Dokonce jsem na ní nehrál na kytaru, ale na basu. Stockholmský zpěvák Carl Myrén potřeboval ve studiu natočit baskytaru. Doporučil mě jeden známý. Já jsem sice neměl basu ani jsem na ni nikdy předtím nehrál, ale on mě přesvědčil, že to zvládnu. Povídá: „Běž tam, já jsem mu řekl, že jsem výborný basista. Přinejhorším tě vyhodí.“ Tak jsem tam šel a opravdu jsem na celou desku natočil basu. Když jsme dohráli, Myrén měl pocit, že mu v jedné písničce něco chybí. Já na to: „Možná bych mohl zahrát něco na kytaru.“ „Ty hraješ na kytaru? zeptal se mě. A já: „Ne, já jsem basista, ale možná bych mohl něco zkusit…“ Tak jsem tam nahrál nějaké jazzové akordy a jemu se to hrozně líbilo. Na své první nahrávce tedy hraju na basu a jen v jedné písni na kytaru.

Letos jste už posedmé pořádal Bohemia Jazz Fest, festival kvalitního jazzu zdarma na náměstích velkých měst. Proč právě náměstí?

Architektura těch náměstí je úžasná, ale je příliš statická. A já jsem si v Prachaticích řekl, že by se měla něčím stejně úžasným oživit. Chtěl jsem nabídnout něco současného. A co je současnější než jazz, který vzniká v ten moment? Navrhl jsem panu starostovi, že by tam mohli hrát mí kamarádi, a on z toho byl nadšený. Pak jsem potkal majitele pivovaru z Českých Budějovic, který chtěl mít koncert i tam, nebo lidi z americké ambasády, kteří navrhli, ať něco udělám i v Praze. Už první ročník se tak konal ve třech městech, i když jsem sám původně plánoval pouze koncert v Prachaticích. Ale lidé, kteří ten festival platí, si sami určili, kde všude se bude konat. Mezitím se Bohemia Jazz Fest rozrostl, letos jsme měli už jedenáct koncertů v osmi městech a další čtyři města mají zájem. Jenže my jsme docela malá organizace a nemůžeme expandovat do nekonečna.

(Úryvky z rozsáhlejšího, dosud nezveřejněného rozhovoru)