Profil Idy Kelarové ve Slyšte, lidé!

Ida Kelarová je o dva roky starší sestra zpěvačky a houslistky Ivy Bittové. Její otec Koloman Bitto pocházel ze Slovenska a byl výborným muzikantem. Sama Kelarová vystudovala hru na klavír a violoncello a absolvovala Janáčkovu akademii v Brně. V letech 1975–82 působila jako herečka v tehdejším Divadle na provázku v Brně, v 80. letech působila a žila ve Walesu, v Dánsku a Norsku. Do vlasti se vrátila v polovině 90. let a momentálně žije na Vysočině, kde založila a řídí Mezinárodní školu pro lidský hlas. Sama za své největší učitele považuje své rodiče – tedy vedle otce i matku Lidmilu, která pochází z moravského Slovácka. Ida Kelarová na své moravské kořeny navazuje, ale ještě více ve své tvorbě čerpá z kořenů tradiční romské hudby.

Před lety Ida Kelarová řekla v jednom rozhovoru pro Proglas: „Já jsem si nikdy nemyslela, že budu někdy zpívat. Já jsem si spíš vždycky jen tak pobrukovala. U nás v rodině vždycky zpívala Iva, protože měla takový krásný čistý vysoký hlas. Takový, jaký si každý představuje, že by žena měla mít. Takže já jsem s takovým hlubším chraptivějším hlasem byla spíš v pozadí. Přestože jsme spolu zpívávaly, já jsem ji častěji jen doprovázela na klavír. Takže jsem vůbec netušila, že toto bude moje cesta. Myslela jsem si, že budu spíše směřovat ke klasické hudbě. Potom jsem na konzervatoři zjistila, že mi něco chybí. Klasickou muziku sice miluji, ale představa toho, že bych měla sedět v orchestřišti a od rána do večera tam hrát, zavřená někde dole, mě vůbec nelákala. Potom jsem přešla do divadla Na Provázku, kde se mi otevřely další možnosti. Tam jsem začala korepetovat a tam vlastně vznikla moje filosofie o zpěvu, o lidském hlasu, kterou se dnes živím a kterou dnes vyučuji.“

Svou originální metodu výuky zpěvu Kelarová poprvé použila v roce 1984 na kurzu v Dánsku a ve stejném roce měla ve velšském Cardiffu svůj první sólový koncert. V roce 1996 se pod jejím vedením uskutečnilo v Praze ve Vinohradském divadle setkání špiček české ženské scény Na koštěti do nebe. Na jednom pódiu zde vystoupily Zuzana Navarová, Dagmar Voňková, Iva Bittová, Zuzana Lapčíková, Vlasta Průchová, Jana Koubková, Věra Bílá, Hana Křížková a Věra Špinarová a záznam z tohoto koncertu poté vyšel na CD. Další unikátní koncert Kelarová uspořádala v roce 1997 v pražském kostele sv. Šimona a Judy. Na akci s názvem Ozvěny ženské duše vystoupily vedle ní další špičkové interpretky – Iva Bittová, Věra Bílá, Equidad Bares ze Španělska, Stella Chiweshe ze Zimbabwe, Nasrin Pouhrosseini z Íránu a Tri Bojura z Bulharska. V roce 1998 založila Kelarová spolu s Desideriem Duždou skupinu Romano Rat, se kterou pak vydala studiová alba Romano Rat, Dadoro a Staré slzy. V roce 1999 založila Mezinárodní iniciativu pro rozvoj etnické hudby MIRET, v roce 2003 zakládá 40členný sbor Apsora – mezinárodní sbor absolventů workshopů Mezinárodní školy pro lidský hlas. Kromě toho vystupovala na spoustě festivalů po celé Evropě a festivaly romské hudby sama také organizuje, stejně jako umělecké dílny pro mládež. Vzniklo o ní několik televizních dokumentů a dalších pořadů, spolupracovala s dětskými pěveckými sbory, v roce 2006 se podílela na muzikálu Cikáni jdou do nebe. Velkou událostí byl také v roce 2008 společný koncert se sestrou Ivou Bittovou v pražské Lucerně, kde zpívaly jazzové standardy.

V roce 2009 nahrála Kelarová se svou novou skupinou Jazz Famelija album Aven bachtale!, o kterém píše publicista Josef Rauvolf, že i když je natočené ve studiu, „grády má jako prvotřídní živá nahrávka. Díky tomu ještě více vynikne bezševné spojení romského folkloru, resp. jeho variací a vlivů s jazzem“. Vedle Kelarové a Desideria Duždy na albu účinkují především špičkoví jazzoví hudebníci – klavírní virtuóz, skladatel a aranžér Ondrej Krajňák, kontrabasista Tomáš Baroš a bubeník Marián Ševčík plus několik hostů.

Nejnovější album Idy Kelarové se jmenuje Romská balada a vedle zpěvačky a jejího partnera Desideria Duždy se na něm podíleli klavírista Tomáš Kačo a smyčcové Škampovo kvarteto. O tomto CD píše v Rock & popu Roman Hřebecký: „Spojení Idy Kelarové, Desideria Duždy a Škampova kvarteta je jako sen. Přesněji jako splněný sen, o kterém jste si nikdy nemysleli, že by se vám vůbec mohl zdát. Romská balada se stává v hlasech a nástrojích těchto hudebníků vlastním žánrem. Svébytná, vystavěná vedle virtuozity hlavně na pocitech. Skvělá do podzimních večerů, kdy ve víně utápíte smutek z dalšího promarněného roku. Beznadějná.“