Kurt Rosenwinkel: Své zkušenosti si nesu s sebou

Rozhovor s kytaristou Kurtem Rosenwinkelem

Album Angels Around jste nahrál v triu s baskytaristou Dariem Deiddou a s bubeníkem Gregem Hutchinsonem. Ale není to vaše první triové album…

Angels Around je moje třetí album, které jsem natočil v triu kytara, basa a bicí. V tomto obsazení jsem nahrál své úplně první album, pak to byl před zhruba deseti lety titul Reflections, a konečně teď nová deska. Natáčení jazzových standardů v triu je základní jazzové disciplína. Takových nahrávek je spousta, a posluchač tak může srovnávat, jak se s jednou konkrétní skladbou vyrovnávají různí hráči. Když tedy takové album natočíte, stáváte se součástí obrovské jazzové tradice. Já jsem měl vždy rád jazzové standardy a také rád hraji v triu. Navíc konkrétně s těmito spoluhráči máme originální zvuk, a proto jsem usiloval o to, abychom společně něco vydali. Vybírali jsme písně, které jsme předtím hráli živě a které máme rádi. Vlastně nám to ani nedalo moc práce, a repertoár pro album byl na světě.

Říkáte, že máte „originální zvuk“. Jak takový zvuk vzniká?

Výsledek je kombinací několika věcí: je to chemie mezi námi třemi, naše úcta k tradici a moderní hráčský přístup. To vše dává dohromady ten jedinečný zvuk našeho tria. Greg je mistrovský bubeník, hluboce zakotvený v tradici. Zároveň má ale rád hip hop, rock, R&B, soul a další moderní směry. Chystá mimochodem své vlastní rapové album, na kterém bude mít i svou vlastní úpravu titulní skladby našeho alba Angels Around. Greg má cit pro moderní zvuk a dokáže dát skladbě ten správný feeling. Má smysl pro groove a rytmus. Jeho hudba vás okamžitě pohltí. Jako dobrý muzikant je schopný zahrát cokoli, ale vždy pracuje s dokonalým rytmickým základem, což je potřeba v hip hopu a je jen dobře, když to umí i v jazzu. – Dario je jedním z nejlepších koncertních kontrabasistů, jaké znám. I on vyšel z velmi tradičního prostředí, ale současně hraje moderně v tom nejlepším možném slova smyslu. Má přirozený zvuk, je to vlastně jeden z nejpřirozenějších muzikantů, jaké jsem kdy potkal. Hraje přesně to, co od něj čekáte, a zároveň hudbu až překvapivým způsobem posouvá dopředu. I on v sobě spojuje hluboké zakotvení v tradici a moderní přístup. V neposlední řadě pak stojí za zmínku, že i když hraje na elektrickou basu, zní to často, jako by hrál na akustický kontrabas. – A konečně i já mám hlubokou úctu k tradici, poslouchal jsem bebop a celou historii jazzu, a přitom je můj zvuk velmi moderní. To máme tedy všichni tři společné a jsme tím pádem propojeni. 

Před třemi lety jste natočil album Caipi, o kterém jste mluvil jako o novém hudebním žánru. Ovlivnila tato zkušenost to, jak nyní pracujete se standardním jazzovým repertoárem?

Všechno, co děláte, ovlivňuje vaše pozdější aktivity. Rád objevuji novou hudbu, a to při jakékoli příležitosti. Když vezmu do ruky nástroj a jen tak si zkouším zahrát, nikdy dopředu nevím, co z toho bude. Jsem ale šťastný za všechny ty skladby, které mým prostřednictvím spatřily světlo světa. Nerad o sobě mluvím jako o autorovi, spíše mám pocit, že se nová hudba objevuje na světě mým prostřednictvím. Prostě se odněkud vynoří a já se ji jen snažím předsat světu v co nejčistší podobě. Připadám si přitom jako pastýř nebo posel. Celá má hudební dráha stojí na tom, že se stále učím nové dovednosti, seznamuji se s novou hudbou, osvojuji si nové přístupy. A když se pak vrátím ke standardům a k hraní v triu, nesu si všechny předchozí zkušenosti s sebou. Tím pádem na tomto triovém albu můžete slyšet ohlasy mého staršího projektu Caipi. Na něm jsem vyvinul určitý zvuk kytary, který teď používám i v triu. Všechno je to tedy navzájem propojené.

Loni na podzim jste vydal album Searching The Continuum s projektem Bandit 65, což je vlastně také trio. Jen v úplně jiném složení. Můžete obě tria porovnat?

To je zajímavé, srovnávat tato dvě tria. V obou je důležitá chemie mezi hráči, ale každé z nich funguje úplně jinak. Skupina Bandit 65 vznikla při jam sessionu. Zjistili jsme, že se nám spolu moc dobře hraje, a protože jsme neměli žádné společné písně, improvizovali jsme, až začal vznikat náš repertoár. Doslova z ničeho jsme vytvořili plnohodnotnou hudbu. Připadalo nám to jako kouzlo, a tak jsme si řekli, že budeme pokračovat a budeme se snažit prozkoumávat možnosti společného hraní. Je to úžasná kapela, která funguje bez počátečního repertoáru a bez zkoušek… Všechno vzniká až na místě. Postavíme se na pódium, nemáme nic připraveného, jsme jako nepopsaný list papíru. Hudba přijde sama a my se jí zcela poddáváme jako meditující mniši. Při takové práci musí každý z nás každou vteřinu učinit řadu drobných rozhodnutí. Jde o to, aby díky nám a naší „meditaci“ hudba ožila, rozvíjela se a sama vyprávěla příběh. Je to zázrak, jak tato skupina funguje. Je to naprosto jedinečný způsob práce. 

Jste aktivní hudebník, ale zároveň stojí v čele velmi aktivního vydavatelství Heartcore Records. Předpokládám, že plánujete řadu zajímavých nahrávek.

Ano, u vydavatelství Heartcore se toho děje opravdu hodně. Momentálně pracuji na sólovém klavírním albu s mými skladbami a zároveň jsme dokončili první skladbu z plánovaného orchestrálního alba mých písní. Vedle toho ale chystám několik dalších projektů. Bude to pokračování alba Caipi, chystám také rockovou desku a v neposlední řadě se také vracím k jazzovému mainstreamu v kvartetu s basou, bicími a pianem. Na svém novém albu pracuje také Pedro Martins, který tak naváže na svou první sólovou nahrávku Vox, což je mimochodem moc krásné album. Dále budu vydávat nahrávku brazilského kytaristy, skladatele a zpěváka Daniela Santiaga. Ten byl u mě v Berlíně ve studiu v únoru, nahrál úžasnou hudbu a já se na jeho album moc těším. Už zbývají jen asi dvě písní, potom mastering, obal, a můžeme desku vydat. Kromě toho jsem natočil videoklip na jednu píseň ze svého chystaného rockového alba. Děje se toho tedy docela dost.