Daniel Mille: Hrát Piazzollu je velmi těžké

Rozhovor s francouzským akordeonistou Danielem Millem

Vydal jste řadu nahrávek s vlastní hudbou. Jak se to tedy přihodilo, že jste se po letech vrátil k Piazzollovi, který vás ovlivnil už ve vašich v začátcích? 

Od okamžiku, kdy jsem začal nahrávat vlastní hudbu, jsem věděl, že jednou natočím desku věnovanou právě Piazzollovi. Dlouho jsem však dával přednost vlastní hudbě a tento projekt jsem stále odkládal. Možná to bylo proto, že jsem z něj měl podvědomě strach. Hrát Piazzollu je totiž velmi obtížné. Jeho skladby už zpracovalo tolik klasických hudebníků, jazzmanů nebo symfonických orchestrů po celém světě… Mně to trvalo tak dlouho, protože jsem se pokoušel najít nějaký nový způsob, jak jeho hudbu pojmout. Chtěl jsem, aby to mělo smysl. 

Skladby jste ovšem nearanžoval sám. Jak bylo náročné vybrat správného aranžéra? 

Dlouho jsem si myslel, že když bude album obsahovat převzaté skladby, měl bych je alespoň zaranžovat. Dva nebo tři měsíce jsem se o to neúspěšně pokoušel, ale nakonec jsem se musel smířit s myšlenkou, že mám sice v hlavě jasnou představu, ale nejsem ji schopen realizovat. Následovalo dlouhé období, když jsem hledal vhodného člověka, zkoušel jsem spolupracovat s různými lidmi. Až jsem narazil na umělce, kterého jsem do té doby neznal, ale který naprosto splňoval všechny mé představy. Samuel Strouk pravidelně spolupracuje se skvělým akordeonistou Vincentem Peiranim, a dobře tedy zná akordeon jako nástroj. Zbožňuje Piazzollu, pohybuje se v klasické hudbě a zároveň je to jazzman. Měl tedy všechno, co jsem potřeboval. Vysvětlil jsem mu, o co mi přesně jde, on se dal do práce a za tři týdny jsme šli do studia. 

Často pracujete také s poezií. Slyšíte příběhy nebo slova také v Piazzollových skladbách? 

Hudba je pro mne poezií a poezie hudbou, obojí je pevně spojeno. Léta pracuji s francouzským hercem Jeanem-Louisem Trintignantem, který do mé hudby recituje básně od Apollinaira, Viana, Préverta, Desnose… Já s texty pracuji rád, mám ke slovu vřelý vztah. V těchto dnech pracujeme s Jeanem-Louisem na novém představení, jehož základem je zhudebněný Opilý koráb od Rimbauda. Je to zatím tajné, ale chceme tento program uvést příští rok [2016] na Avignonském festivalu. 

Hrajete tedy instrumentální hudbu, ale pracujete také se slovem. Jaký je v tom pro vás jako hudebníka rozdíl? 

Žádný rozdíl v tom pro mne není. Slova mají pochopitelně svůj význam, ale mají také svou hudbu. Je tam rytmus veršů a také melodie hlasu herce, který je přednáší. Jean-Louis Trintignant mi nejprve pošle napsaný text, já o něm přemýšlím, hledám nápady. Potom jej požádám, aby mi báseň přednesl, a já si to nahraji na svůj telefon. Nahrávku si uložím do počítače a podle ní pak komponuji hudbu. Už když Jean-Louis recituje bez mého doprovodu, je v tom hudba. Já pak k tomu vytvářím doprovod. Jean-Louis je pro mne tedy svým způsobem velký hudebník. Má totiž všechny přednosti, které by měl dobrý hudebník mít. Ovládá rytmus, skvěle pracuje se svým hlasem, s dechem a také s tichem.

Jakým dalším projektům se v současné době věnujete? 

Hraji v duu s violoncellistou Grégoirem Kornilukem a také v triu s ním a ještě s marockým hráčem na arabskou loutnu Drissem El Maloumim. Věnujeme se mým autorským skladbám, které v tomto obsazení dostávají úplně jinou barvu. Často také vystupuji s kytaristy, například s francouzským hráčem Sylvainem Lukem nebo s brazilským kytaristou Yamandu Costou. A koncertuji také sólově. 

(rozhovor vznikl v roce 2015 pro Radio Proglas a časopis Harmonie, zde kráceno)