Daniel Herskedal: Hrát na tubu je skvělé a zábavné

Pořad v souvislostech
Rozhovor s norským hudebníkem Danielem Herskedalem
Budeme vysílat
Prší v prázdném domě – rozhovor s duem Lament
S Filipem Spáleným o skupině Los Quemados
S Petrem Hugo Šlikem o kapele Hugo a já
Vysílali jsme
World Music Charts Europe – červenec 2025
Pozvánka na festival Colour Meeting 2025 do Poličky
S úsměvy Donkichotů – živě z Koncertního studia
Audioarchiv
Daniel Herskedal, norský skladatel a hráč na tubu a basovou trubku, vystoupí 13. července 2023 ve Velkém sále Novoměstské radnice v Praze a o den později, 14. července, v kostele svatého Jakuba Většího v Poličce v rámci festivalu Colour Meeting. Rozhovor s Danielem Herskedalem vám nabídneme v rámci pořadu Jak se vám líbí 26. června od 19.15.
Rozhovor s norským hudebníkem Danielem Herskedalem
Jak jste se dostal ke hře na tubu?
V Norsku existuje velmi silná tradice dětských big bandů. Téměř každá hudební škola má svou jazzovou kapelu a dobré učitele. Já pocházím z Molde, kde se koná největší a nejstarší jazzový festival v Norsku. Jeho součástí jsou i kurzy improvizace pro mladé hudebníky. Já jsem se těchto kurzů účastnil a učil jsem se improvizaci asi od třinácti let. Postupně jsem zjistil, jak skvělé a zábavné je hrát na tubu. Ovšem začal jsem na ni hrát proto, že na ni hrál i můj bratr.
Jaký způsobem komponujete?
To je různé. Někdy improvizuji a skládám u klavíru, jindy jdu do lesa a nechám mozek, aby si sám pracoval. A někdy mě napadne melodie a já si ji zazpívám nebo zapískám a nahraju. Když už ale tyto melodie rozvíjím, pracuji ve svém domácím studiu přímo s tubou nebo basovou trubkou. Hodně improvizuji, pak poslouchám, co jsem nahrál, a snažím se to dál rozpracovat. Takto vytvořím velké množství drobných skic, které si opakovaně pouštím. Pak z nich vyberu ty nejlepší, ty poskládám za sebe a tvořím z nich celou skladbu.
Vystupujete se svým triem, ale také sólově. Je v tom pro vás velký rozdíl?
Ano, představuje to pro mne různé výzvy. Když hraju s kapelou, inspirujeme se navzájem, a tak se snažíme dostat ze sebe to nejlepší. Když jsem na pódiu sám, chybí mi samozřejmě interakce s druhými, a tak musím všechno vytvářet sám. Při sólovém hraní si ale během koncertu nahrávám a pak pouštím smyčky, a tak vlastně k určité interakci dochází. Každý takto nahraný hlas totiž vnímám jako jiného hráče. Sám tak tvořím celou skupinu hráčů na tubu a tito různí „hudebníci“ pak hrají různé části skladby, i když jsem to všechno vlastně já. Skutečně se ale v jednom momentě cítím jako hráč basových partů, podruhé mám na starosti první hlas, poté druhý hlas a podobně. Samozřejmě úplně jiné to je, když hraji skutečně sólo. To je výzva, která mě posouvá dál. V takový okamžik cítím, že mám k dispozici veškerý čas na světě. Nemusím se na nikoho ohlížet a říkat si, že jsem například hrál moc dlouho a teď už by měl být čas na klavírní sólo. Nemusím se na nikoho ohlížet, ale zároveň si musím dávat pozor, abych nezahrál to nejzajímavější v prvních pěti minutách hodinového koncertu. Musím s časem více hospodařit, a hlavně věřit sám sobě a také každému tónu, který zahraju. Po celou dobu sólového koncertu musím hrát zajímavě.
Přemýšlíte jinak i při komponování pro trio, respektive pro své sólové projekty?
Ano, při komponování sólového materiálu a při skládání pro trio myslím jinak. Snažím se například vytvořit klavírní party pro svého kolegu Eyolfa, ale často napíšu něco, co je nehratelné. Nejsem totiž klavírista, ale mám představu, kam by se skladba měla ubírat. Eyolf to pak dostane a dělá, co může, využívá všech svých deset prstů k tomu, aby to, co jsem si vymyslel, nějak zahrát. A vytváří tak vlastně něco nového, co já bych nenapsal. Já mu tedy napíšu part, který zahrát nejde, ale on si tam vždy nějaký prostor najde. Další věc je, že když skládám pro trio, snažím se svých spoluhráčům nechat dostatek prostoru, aby mohli předvést své schopnosti. To je pro mne velmi důležité. Chci, aby hudbu, kterou společně hrajeme, přijali za vlastní. Aby v ní hledali nové výzvy. Někdy přijdu jen s malým nápadem a navrhnu jim, aby jej rozvinuli. Když skládám jen pro sebe, pracuji ve vrstvách, podobně jako se komponuje například pro sbor nebo pro dechovou kapelu. Je tam samozřejmě méně interakcí, ale zase je všechno mnohem jasnější.
Vedle tuby hrajete také na basovou trubku. Podle čeho se rozhodujete, kdy využijete který z těchto nástrojů?
Snažím se hodně využívat oba nástroje. Mým primárním nástrojem je tuba. Na ni hraju nejdéle a také to nejlépe umím. Při hře na tubu mohu využívat větší škálu technických možností, a tak je to vždy základ mého koncertu. Všechno vlastně stojí na zvuku tuby. Basovou trubku používám tehdy, kdy by už zvuk tuby byl příliš hutný. Tuba a trubka mají stejné ladění, ale jsou o oktávu od sebe. Když chci, aby melodie měla slabší nebo jasnější zvuk, sáhnu po basové trubce. Když se pak dostanu do horních poloh, kdy ventily přestanou běžně fungovat, hra připomíná zpěv.